Cesta na sever - den 28

Den 28 Buvika - Nidaros

A nastává poslední den. Ráno jsme vstávali s modrou oblohou a sluníčkem s výhledem na fjord. Trochu jsme si přivstali, abysme do cíle dorazili v aspoň trochu normálním čase.

Poslední den je možnost zkrátit si cestu přívozem a nebo jít okolo přes most. Když jsme dorazili do kempu, bylo nám řečeno, že přívoz převáží jen místní a stojí 50 NOK za osobu. Ale prý si máme zkusit zavolat, třeba nás pán vezme. Tak jsme se na sebe podívali, za 50 NOK si koupili vafle a kávu k snídani, a vydali se delší cestou přes most.

Za dalším kopcem jsme si dali druhou snídani, už tak trochu putujeme jako hobiti.

Poslední den byl tak trochu zkondenzované dny předchozí, vystřídaly se všechny druhy počasí a ani ty kopce si neodpustili. Ale cesta vedla lesem až skoro ke katedrále. Ukazatelé nám odpočítávali kilometry k Nidarosdomu - 21,6 km, 19,8 km, 17,6 km... Skoro slyšíte odťikávat poslední minuty poutě. Což je povzbudivé a tak trochu smutné zároveň. Už se blížíme ke konci.

Ale ještě před koncem jsem po 639 kilometrech potkala Narvesen, tak jsem si prostě musela dát latté a čokoládový croissant. Když katedrála stojí už tisíc let, tak snad na mě ještě půl hodiny počká.

Procházíte ulicemi podle nálepek a značek a najednou jste u řeky a katedrála je pouhých 250 m. Ujdete pár kroků a už vidíte boční věže. Říká se, že pouť je jako život v jeho zhuštěné a osekané podobě. A za těch pár posledních kroků ke katedrále mi v hlavě jako film proběhly vzpomínky na celou cestu - jak jsem se lopotila do kopce, jak jsem mokla, jak jsem se bála, že jsem se ztratila v horách, jak jsem se zatnutými zuby a mokrými botami procházela mokřady, na paprsky slunce hřející na tváři, na tiché přemýšlení v trávě...a najednou jsem byla tam. V cíli mého putování, před katedrálou. V očích slzy dojetí, v srdci pocity vděčnosti a vědomí vlastní síly. Cesta je u konce a já to dokázala. Pokud je pouť jako život, můžu jen věřit, že až doputuju na konec mé pozemské poutě, budu mít stejný klid v duši a v očích slzy dojetí a vděčnosti za ten krásný život, který mi byl dán.

Poděkování se dává na začátek knížky, ale tahle byla psána postupně, takže poděkování je na konci.

Děkuji Tomu a Té a všem ostatním, kteří nade mnou celou cestu drželi ochrannou ruku, a nechali mě bez jediného zranění a puchýře dojít bezpečně až do cíle.

Děkuji sobě, že jsem se rozhodla a navzdory všemu strachu a obavám se vydala na cestu a nevzdala ji. Děkuji svému tělu, že mi celou dobu věrně sloužilo.

Děkuji Peťovi, že navzdory tomu, že jsem se rozhodla jít bez něho, mě vybavil mapami, GPS a všemi možnými i nemožnými webovými stránkami, které mi usnadnili cestu. A taky za to, že mě dohnal, a zbytek cesty jsme šli spolu.

Děkuji mým rodičům, že mě podporují a mají stále rádi, i když se pouštím do čím dál šílenějších a pro ně nepochopitelnějších akcí.

Děkuji všem, kteří mě na této cestě doprovázeli a dodávali mi sílu modlitbami a myšlenkami, zprávami, komentáři nebo lajky, doplněním vody, darem jídla, přáním šťastné cesty, krátkým popovídáním nebo jen pozdravem a úsměvem.

A děkuji všem, kteří dělají tento svět lepším místem pro život.

A teď mě čeká to nejtěžší...uvědomovat si zázraky i v normálním běžném životě.