Den 27 Snoton - Buvika
Es ist kein Pilgerweg...
Hned na začátku dne nás čekaly mokřady. Divoženky a mokřadní víly v noci tančily obzlášť divoce a tak poztrácely spoustu perel, které ležely v trávě. Při doteku člověka se ale perly změnily na vodu. Tak jsme těchto vodních perel při procházení posbírali spoustu kalhotami.
Na začátku mokřad byly položeny desky, tak jsme si oddechli, že tentokrát nebudeme vylévat vodu z bot. Bohužel jen na začátku, aby se poutníci moc nelekli, dál už nás čekala opět voda. Ale nás, zkušené procházeče mokřad, už nic moc nevyděsí. Tahle země nebyla zdaleka tak mokrá, jako naše dobrovolná zacházka. Výhoda předchozího ždímání ponožek je, že už vás pozdější mírné zvlhnutí nijak výrazně nerozladí. Tak nějak ve smyslu, co tě nezabije, to tě posílí.
Narozdíl od "našich" Němců, které jsme potkali hned po mokřadech. Paní si naštvaně vyzouvala mokré boty se slovy: "Tohle není žádná pouť. Sotva mi přes noc vyschly boty, už jsou zase mokré. V Německu je na každém kopci hostinec, kde si můžete odpočinout a dát kávu, všude lavičky.... A tady nic. Všechno je tak daleko. Tohle není žádná pouť." A já si říkala, jojo, svatá pravda. Už jsem rezignovala na bar s kávou za euro a čerstvě vymačkanou pomerančovou šťávou za tři na každém kroku. Ale stolečky s kávou, ovocem a buchtami za dobrovolný příspěvek jsem ještě donedávna vyhlížela. Do Norska by se opravdu hodily. Otázka je, jestli to pro ty čtyři poutníky, kteří projdou za den okolo, má vůbec cenu.
V Buvice už opět začínají fjordy. A tak jsem si se sluníčkem a v sukni opět připadala jako ve filmu. I když tak trochu v jiném filmu. Se zvyšujícím se počtem kilometrů a blížícím cílem jsem unavenější a unavenější. Batoh je čím dál lehčí, ale záda a nohy bolí čím dál víc.
Na oslavu posledního dne jsme si dali do trumpety a udělali pořádnou grilovačku. Sedli jsme si do trávy, rozpálili jednorázový gril, který se tu dá koupit na každém kroku, a udělali megaflák masa a zeleninu. A dali si pořádnou tak trochu nepoutnickou večeři.
Žádné komentáře:
Okomentovat