Den 10 - Lillehammer
Na výroční desátý den byla naplánována přestávka. Jen jsem pořád váhala, jestli ji uskutečnit. Dle předpovědi počasí mělo být jeden den jasno a slunce a další dny pršet. No, a když je krásně, je lepší putovat než lenošit.
Už když jsem se ráno líně protahovala, tušila jsem, že přestávka bude. Navíc můj couchsurfingový hostitel Peter byl tak milý a pohostinný, že zůstat další den byla radost.
Lillehammer - malé kladivo - je sice olympijské, ale v podstatě malé město. Ale jedna věc, která opravdu stojí za vidění je venkovní muzeum Maihaugen. Sbírka domů z různých období historie.
Cesta od Petera do Maihaugenu vede mezi dvěma olympijskými halami. V jedné se zrovna něco upravovalo a byla oteřená, tak jsem tam zvědavě vlezla. A ať si říká kdo chce co chce, olympiáda zanechává stopy. Když jsem vešla do haly, úplně jsem se do ní ponořila. Nejen, že tam byla olympijská výstava. Když jsem si sedla na tribunu, cítila jsem jejího ducha - živě jsem si dovedla představit hokejový zápas - fandící fanoušky, křičící komentátory, rachot hokejek, troubení a hlavně atmosféru kolem. Byla jsem chvilku v úplně jiném světě.
A teď k Maihaugenu. Kolekci tvoří staré vesnické a farmářské domy, kterých je opravdu hodně. Jsou fakt zajímavé - starý dřevěný kostel, škola, domy ze středověku i novější - ale v podstatě takový náš Rožnov. Co mi přišlo mnohem zajímavější byla sbírka cca 10 domů z 20. století. Pokud, stejně jako já, rádi prozkoumáváte cizí domy, je toto ideální místo. Staré přestěhované domy i s vnitřním vybavením, které si můžete projít a prozkoumat. K tomu v téměř každém domě "průvodce" oblečený v dobovém oblečení s dobovým účesem, který vám vypráví svůj příběh. A tak, než se zase vydáme znovu na cestu, pohodlně se usaďte a jeden si přečtěte:
Tento dům byl postaven v roce 1939 a teď je rok 1944. Můj manžel je ve válce a děti jsou na venkově. Je tam více jídla. Tady ve městě už nemáme téměř žádné. I v Oslu prý v parcích pěstují brambory, jsou důležitější než růže. Místo kávy si děláme speciální nápoj z hrachu, který opražíme a pomeleme. Káva není nikde k dostání. Nechutná to úplně jako káva, ale je to teplé a má stejnou barvu. (Pozn. autorky - nechutná to ani nijak špatně, téměř bez chuti.) Brzy začne zrát ovoce a tak si schovávám lístky na cukr, abych mohla udělat marmeládu a tak je aspoň uchovat. Ve vedlejším pokoji bydlí svobodná žena s dítětem. Chudák, nevím, jak to s nimi dopadne. Nemá manžela, to je opradu velký problém. Otcem dítěte je navíc německý voják. Je to milý kluk, ale je to Němec. Zatím si přivydělává šitím a opravami oděvů, ale těžko říct, jak to s ní bude dál. Je to složité. Už aby válka skončila...
Čtyři a půl hodiny jsem zkoumala celé muzeum a stihla zhlédnout ještě i výstavu o historii Norska od doby, kdy zemi pokrýval ledovec až do současnosti. Když jsem vycházela, uslyšela jsem češtinu a tak jsem si nepoznána sedla opodál. Zrovna přijela skupina z Česka a průvodce jim vyprávěl, jak to v muzeu chodí. "Za půl hodiny se zavírají domy, odejdou ti krojovaní. Ale to vůbec nevadí, podíváte se přes okno. No, a za dvě hodiny se sejdem u autobusu." Ach joo, asi už nikdy nebudu moct jet nikam s cestovkou.
Na závěr mého krásného odpočinkového dne mě čekalo ještě grilování a jako dezert grilovaný ananas, který jsem ochutnala úplně poprvé v životě. Je vážně luxusní.
Žádné komentáře:
Okomentovat