Cesta na sever - den 8, den 9

Den 8 
Veldre Kirke - Brottum

Prší.

Na dešti není to nejhorší, že musíte nosit pláštěnku.

Ani to, že  vám kapuce neustále padá do obličeje, takže  nevidíte na cestu. Až si ji nevyhnutelně zaháknete za  uši, takže vypadáte jako červený trpaslík s pořádně odstávajícíma ušima.

Ani to, že když se vám chce na záchod, musíte první čtvrt hodiny jít, než najdete jakžtakž suché a neblátivé místo, kam si položit batoh. Které stejně nenajdete, takže ten batoh pak prostě někam odhodíte. Rozepnete pláštěnku, sundáte batoh. Následuje snaha batoh i s pláštěnkou nasadit zpět, přičemž zamokříte sebe i batoh, protože se vám do něj pláštěnka zamotá a nakonec můžete pokračovat.

Nejhorší je pro mně, že se nemůžu rozplácnout kamkoliv do trávy, dát si svačinu a jen tak pozorovat tu krásu okolo.

Tentokrát to naštěstí nebyl kontinuální déšť, spíše jen přeháňky. Takže než přišla řada na svačinu, hezky mi uschlo dřevěné molo a já na něm mohla rozložit svůj prostírající se ubrousek. Svačiny na mole miluju, i když to tentokrát nebylo u fjordu, ale "jen" u jezera. Připadám si jako hrdinka takových těch romantických filmů, co je dávají o víkendu ve dvě na Barrandově. Až na to, že místo sandálků mám pohorky, místo letních šatů kalhoty do deště a funkční mikinu, místo krásného účesu vlasy splihlé od pláštěnky a místo makeupu loupající se nos. Jo, a ten člun a chatu u jezera, tak ty taky nemám. Ale jinak jsem skoro tam, v tom filmu. Když o tom tak přemýšlím, ještě jsem neviděla Norku v letních šatech a sandálkách. Všichni tady pořád nosí sportovní oblečení.

Tento den byl ve znamení pravidla čím více ujdeš dnes, tím méně musíš ujít zítra. Což se hodí, ale někdy je to tak, že večer se unaveně plazím dva kilometry hodinu, které druhý den ráno ujdu bez mrknutí oka ani ne za půl hodiny a k tomu s písničkou na rtech. Tak si tu necelou dvacítku do Lillehammeru nechám na zítřek.

Den 9
Brottum - Lillehammer

Poručíme větru dešti. Dobyjeme olympijské město.

Takhle by se dalo ve zkratce popsat putování tohoto dne. Teplota cca 12 stupňů, vítr a déšť. Počasí, že by poutníka nevyhnal.

Hned na začátek jsem si zašla koupit koláč na snídani, abych si ten dnešní den trochu osladila. U obchodu byla pošta, na poště stoleček, na stolečku termoska a plastové kelímky a v termosce káva. Když jsem se nesměle zeptala, jestli si můžu trošku nalít, paní jen mávla rukou, ať si naleju kolik chci. Káva a koláč na snídani. Úžasné. Existuje snad lepší začátek dne pro poutníka? Nooo....upřímně, existuje. Když je ta káva dobrá. Tahle byla totiž odporná. Hned se přiznám, že co se týče kafe, jsem trošku vybíravá. Ale tohle nebyl ten případ. Tahle byla fakt hnusná. Nejspíš instantní a pořádně silná, takže jediná chuť byla kyselost. Snažila jsem se to zajídat koláčem, protože i tak to byla káva a navíc dárek od cesty. Přece to nevyleju. No, vydržela jsem půl kelímku a zbytek vylila. A stejně jsem ji ještě další dvě hodiny cítila v žaludku a čekala, kdy bude chtít ven.
Tak jsem vyrazila vstříc Lillehammeru. Cesta mě čekala krátká, zato vydatná. Jakmile přestalo pršet, cesta mě zavedla do vysoké mokré trávy, abych si jako nemyslela, že ty suché kalhoty mi zůstanou. Když jsem vyšla celá mokrá z trávy, čekaly mne mokré kameny, po kterých jsem se klouzala spíš dolů než lezla nahoru a pak po nich přeskakovala potok. Jen jsem čekala, kdy skončím ve vodě celá i s batohem. Ale dneska by to zas takový problém nebyl, protože v Lillehammeru mě čeká couchsurfing u Petera a jeho rodiny. Ale všechny nástrahy jsem překonala a Lillehammer mě uvítal skokanským můstkem, který jsem viděla jako první.

Znáte ty okamžiky, kdy se cítíte staří? Když jsme docházeli s Thomasem do Hamaru, ukazoval mi olympijskou halu na rychlobruslení ve tvaru obrácené lodi, které se říká vikingská loď. A k tomu dodal - všichni tady pořád blázní ohledně olympiády, i když už to bylo před věky. Nikdo jiný už si to nepamatuje. Zas tak dávno ne. Já si to pamatuju - ohradila jsem se. A v tu chvíli ta myšlenka - no jo, už nejsi nejmladší.
Ale je to pravda, všichni tady pořád žijí z olympiády - olympijský park, olympijský stadion, olympijský hotel. Ale vůbec se jim nedivím, taky bych z ní žila. A jak tak přemýšlím, myslím, že je to možná první olympijské město, které jsem navštívila...
Další pozoruhodnost Lillehammeru je, že tu žila a zemřela Sigrid Undset, norská autorka, která získala Nobelovu cenu za literaturu. Hlavně za knížku Kristin Lavrandatter, která líčí život v Norsku ve středověku. Na tu a na norského malíře Muncha jsem byla upozorňována už od Osla. Tak už se těším,  až si knížku přečtu. Třeba až bude někdy tak hnusně jak dnes a já nebudu putovat.