Cesta na sever - Den 7

Den 7
Hamar - Veldre Kirke

Kdybych si měla své putovací dny pojmenovat, tak tento by se jmenoval pan Bláznivý.

Když jsem se ráno probudila, déšť bubnoval na střechy. Naštěstí, než jsem se nasnídala a vybatolila, tak přestal. Oblékla jsem si své kalhoty do deště, které totálně promokají (ale taky bleskově schnou, takže někdy ani promoknout nestihnou) a srdnatě se vydala do dalšího dne. V Hamaru cesta vede okolo ruin starého dómu, který je zakryt skleněnou konstrukcí a tvoří tak jakousi skleněnou katedrálu. V Hamaru to ještě šlo, ale jakmile jsem zašla za město, střídavě jsem nasazovala a sundávala pláštěnku, protože pršelo a následně svítilo slunce a takto pořád dokola. Záhadně mi mizely značky a objevovaly se v protisměru. Prostě si tak jdu a potkám šipky a značky, které ukazují tam, odkud jsem přišla. Myslím, že bych si všimla, kdybych se otočila a šla opačným směrem. Už jsem začala podezřívat troly, že mi otáčí značky a přemalovávají šipky. Ani bych se jim nedivila, když jim pořád užírám lesní jahody a borůvky. A pak se zase značky objevily ve správném směru. To se několikrát opakovalo, tak jsem šla dál a jen doufala, že si nedělám okružní jízdu a večer nedorazím zase zpátky do Hamaru. 
Když najednou značky přestaly úplně, trochu jsem znejistila a podívala se do navigace, kde vlastně jsem. A ejhle, dle ní jsem plavala v jezeře asi 20 km západně od Svatoolafské cesty. Hezké. Tak jsem navigaci zase zavřela a vydala se rovnou za nosem s důvěrou, že mě cesta povede. A ony se ty značky nakonec zase objevily.

Pak jsem si jen tak z nudy zahrála na honěnou s deštěm. Tedy nejdříve jsem zkoušela přemluvit velký černý mrak, jestli by se laskavě nemohl posunout trochu doleva a tam se vypustit. S mrakem to ani nehlo, tak jsem poněkud natáhla krok a s prvními kapkami doběhla ke kostelu. K hlavnímu vchodu jsem to nestihla, tak jsem se aspoň schovala do zádveří sakristie. Dovnitř jsem neměla tu drzost jít, i když bylo odemčeno. Zanedlouho se otevřely dveře a vyšel ven muž, který se mě chudák samozřejmě hrozně lekl. Tak jsem vykoktala, že se schovávám před deštěm a jestli je otevřený kostel, a byla jsem laskavě zavedena dovnitř a ještě dostala razítko do pasu.
Mezitím už přešel největší déšť a já znovu nasadila pláštěnku a vydala se dál. A moje milá cesta mne tentokrát vedla po stehna vysokou totálně mokrou trávou, takže mé schovávání před lijákem naprosto pozbylo smyslu. Byla jsem mokrá tak jako tak.
Je vidět, že cesta má fakt smysl pro humor.
Počasí se už ani nerozmýšlelo, jestli má tedy pršet nebo svítit sluníčko a bralo to všechno najednou. To už jsem se ani neobtěžovala s pláštěnkou, protože kapky usychaly rovnou na mně.
Ale jak víte, bez deště by nebyla duha, tak se na jednu norskou podívejte.