Cesta na sever - den 4, den 5

Den 4
Dal - Lysjoen
Ráno začalo ideálně, cheesecakem a kávou, ale než jsem se vyštrachala z postele, napsala příspěvek a trochu pracovala, bylo 12 hodin. A to mě ten den čekala celkem štreka. Něco přes 30 km.
První přestávku s mojí oblíbenou svačinou - chleba s avokádem a mozzarelou - jsem si dala v Eidsvollu, na místě, kde byla v roce 1814 podepsána norská ústava. Tímto jsem pochopila, co to znamená, že budu kráčet po historii Norska....a já si myslela, že potkám staré vikingské kostely nebo něco takového.
Že to úplně nebyl ten Eidsvoll, který jsem myslela, jsem pochopila o cca 5 km dál, kdy jsem došla do městečka jménem Eidsvoll. A tímto zároveň zjistila, že jsem ušla cestu o cca 5 km kratší, než jsem myslela. Hrozné. Potřebovala jsem utěšit a pomoct mi mohla jedině zmrzlina. Tak jsem si rovnou koupila tu nejlepší - royal, což je něco jako místní magnum, zalitou dvojitou vrstvou čokolády a mezi nimi karamel. Mňaaaaaaaaaam. Kdybych o mojí cestě natočila film, tento záběr by tam určitě byl - jak sedím na trávě, vyhřívám se na sluníčku a šťastně lížu nanuk.
Téměř nepřetržité světlo v Norsku má tu výhodu, že můžete putovat, co vám síly stačí. No, i když nevím, jestli je to výhoda. Když jsem se v půl jedenácté doplazila do chatky u jezera Lysjoen, tak už těch sil moc nezbylo. A stejně jsem asi další hodinu nemohla usnout. Hrozné světlo, fakt.

O pár kroků dál jsem dostala svůj první nevyžádaný dar. Přišel ke mně pán a jen tak mi dal třešně. Ani se nezeptal, odkud jsem, kam jdu, kdo jsem a zase odešel. Jen poděkovat jsem stihla.

Den 5
Lysjoen - Ekeberg
Jak často se Vám stane, že vás po ránu vzbudí cinkot zvonců oveček. No, po ránu. Ovečky se trochu opozdily, takže jsem byla vzbuzena až o půl jedenácté. Moje vstávací morálka začíná opravdu zaostávat.
V chatě jsem našla  kamínka a tak jsem si řekla, že toho využiju a udělám si k snídani čaj. A jala se je roztopit a ohřát si vodu. Chodila jsem přece do turisťáku a hltala Foglara, to musím zvládnout. A zvládla jsem...aktivovat detektor kouře. Začal mega hlasitě a protivně pípat a já všeho nechala a utíkala otevřít okno a rychle rozhánět vzduch pod čidlem. Jen jsem modlila, aby nebyl napojený na některou z hasičských stanic a za chvíli nepřijelo auto hasit požár.

Přesunula jsem se do vedlejší místnosti, zavřela dveře, aby se tam kouř nedostal a roztopila další kamna. A tentokrát už se povedlo. Fígl totiž spočívá v tom dát první papír a až na ten dřevo, kdybyste náhodou nevěděli.
A požárnické auto naštěstí nepřijelo. Dala jsem si snídani na terase a nafotila si stránky z průvodce, který byl v chatě k dispozici, abych k mým třem mapám měla ještě další informace. A konečně vyrazila.
Cesta byla dlouhá a místy rozbitá. Tedy spíše jsem měla svůj liný den a odpočívala asi za každý třetím kilometrem. A sama přemýšlela, kde nakonec skončím.

Ploužila jsem se okolo jezera Mjosa, které je největší v Norsku a mimochodem opravdu nádherné, s myšlenkami na to, proč jsem sakra radši nejela na Bali, kde noc v luxusním hotelu stojí stejně jako noc v ubytovně v Norsku. A šnečím tempem postupovala dál a dál, až jsem najednou došla do vesnice, která je vzdálena už jen 5 km od mé cílové chatky. Posledních pět kilometrů bylo pořád nahoru a dolů a já na každém kopci vyhlížela místo mého přenocování. Až jsem ji našla. Luxusně luxusňáckou super roztomilou mini chatičku s elektřinou a varnou konvicí, takže jsem při vaření čaje už nemusela provokovat detektor kouře. Za tu námahu rozhodně stála.