Cesta na sever - den 20, den 21

Den 20

Hjerkinn - Kongsvoll

Bůh chodí po světě inkognito

Ráno dne 20. bylo krásně naplánováno. Spali jsme blízko poutnického centra, a protože nám docházel plyn, plánovali jsme udělat si snídani tam. Já doufala i v kávu zdarma a třeba i nákup čokoládového koláčku. Když jsme přišli do poutnického centra, narazili jsme na zavřené dveře a nikde nikdo. Chvilku jsme obcmrndávali okolo, ale nikdo nepřijel. Zanedlouho se objevila holčina, která v budově pracovala, ale neměla nic do činění s poutnickým centrem, tak nás aspoň pustila dovnitř. A my si mohli uvařit vodu na snídani a v klidu posnídat.

Tento den jsme pojali odpočinkově a tak jsme si batohy nechali na recepci hostelu a vyrazili asi 3 km na vyhlídku na Snohettu (což je nejvyšší hora v Dovrefjell). Vyhlídka je opravdu designová, schválně si vygooglete viewpoint Snohetta. Bez batohů nám to nějak nechtělo šlapat. Tělo si nejspíš vytvořilo Pavlovův reflex spojení batohu na záda a chůze. A bez batohu je přece odpočinkový den, tak proč po něm chceme nějakou chůzi? Sluníčko nám svítilo na cestu a tak se nám majestátná Snohetta ukázala v celé své kráse. Jsem si uvědomila, že píšu, jako bysme přecházeli minimálně Himálaj. Ale většinou se pohybujem ve výšce okolo 1200 m. Snohetta má něco přes 2200 m.

Po tomto náročném výstupu jsme si museli jít odpočinout do hostelu na horkou čokoládu a kávu. Když jsem se ptala na cenu, slečna jen mávla rukou. A tak jsem konečně dostala svoji kávu zdarma.

Do Kongsvollu to bylo 12 km přes menší kopec.

Večer jsme opět zaparkovali na pohádkovém nádraží. V devět hodin se otevřou dveře a vstoupí Bůh převlečený za poutníka Arinda. Ten putoval ze svého domu v Trondheimu a v Kongsvollu končil, a vracel se vlakem zpět. A tam to začalo. Nejdříve nám dal jen pár arašídů. A následně začal vyřazovat svoje jídlo, které už nepotřeboval. Dostali jsme asi osm sáčků sušeného jídla pro astronauty. Tohle miluju, jen do něho přidáte vodu a chutná to jako opravdové jídlo a je v tom i maso a žádné konzervanty. Taky je to pekelně drahé, jeden sáček stojí 80 NOK. Potom ještě přidal úplně nový plyn, čokoládu a malinkou placatku lékořicového likéru. A zbytek ovesných vloček. Další várku plynu už jsme museli odmítnout. Hrozný, člověk celou dobu poctivě jí, aby měl lehčí batoh, pak přijde jeden poutník a celé vám to pokazí....

P.S. Bůh chodí po světě inkognito (doufám, že si název pamatuju správně) je taky dobrá knížka, která ukazuje, kam až vás může dovést správné odhodlání.
P.S.S. A tady se můžete pokochat, krátkým časosběrným videem, které Petr z vyhlídky pořídil.

Den 21

Kongsvoll - Ryphusan

Tahle cesta není pro barbíny

... i když někdy i barbíny překvapí

Hned na začátku dne nás cesta zavedla do úžasné džungle. Prodírali jsme se trávou, uprostřed strmého kopce, bahno, kluzké kameny a voda. Cesta k Mrakomorovi byla oproti tomu procházka růžovým sadem. Pokud bych cestu přirovnala k životu, tak tohle je přesně ten okamžik, kdy vás vyhodí z práce a do toho dostanete kopačky. Jediné, co vás hřeje, je, že vy i všichni vaši blízcí jsou zdraví. Řečeno poutničtinou, stále ještě svítilo sluníčko. Po 3 km této cesty jsem byla tak vyčerpaná, jako bych šla aspoň deset.

Potom dostanete skvělou pracovní nabídku, to je široká a rovná travnatá cesta.

Jenže přítel se nevrátí, tudíž funíte a stoupáte do prudkého kopce. Potom pro změnu následuje klesání. A vy zjistíte, že váš bývalý si začal s vaší kamarádkou. Takže si můžete tu samou výšku vystoupat ještě jednou.  Stoupání bylo něco přes 400 výškových metrů, takže nic extrémního, ale já to tento den fakt nedávala.

Začalo foukat a pršet, zbývalo asi 10 km, a to už jsem Peťu poslala dopředu, ať se zbytečně nezdržuje a nemokne víc, než je nutné.

Nasadila jsem pláštěnku a prostě šlapala. Po kopci v různých vzdálenostech rozptýleno 5 poutníků, v pláštěnkách, a s baťohy, kteří neohroženě šlapou dopředu a nahoru. No, kámen by se nad námi ustrnul, ale s deštěm to ani nehlo.

A zrovna v těchto chvílích se nejspíš ukazují charaktery. Může nastoupit vztek, sebelítost nebo zoufalý pláč. Jenže na nic z toho už nějak nezbývá energie a tak jediné, a prakticky nejlepší, je prostě šlapat dál s utkvělou myšlenkou na domeček a večeři, které vás nahoře čekají. A když přijdete poslední, tak už nejspíš bude zatopeno, bude uvařený čaj a možná i ta večeře. A tak jsem zatla zuby a šla dál.

Až jsem si najednou uvědomila, že už jsem celkem dlouho neviděla značky a že jsem někde uprostřed hor. Sama. V dešti. Sundala jsem batoh a vytáhla navigaci. Naprosto naivně, protože uprostřed hor nebyl ani mobilní signál natož ten internetový. Teď už jsem se fakt málem rozbrečela. Zpětně jsem analyzovala cestu a utvrzovala se v tom, že jsem opravdu nemohla jít jinudy, než jdu. Protože žádná jiná cesta tudy nevedla. Tak jsem samu sebe přesvědčila a uzavřela dohodu, že pokud nedorazím do sedmi do ubytovny, můžu začít panikařit. Asi za pět minut jsem v dálce viděla něco červeného a modlila se, ať je to on - symbol svatoolafské cesty. A byyyyl. Všichni losi a pižmoni dohromady by mi neudělali větší radost než tahle malá obyčejná značka.

A za další hodinu, přesně o čtvrt na sedm, jsem dorazila do vyhřáté ubytovny k teplému čaji. Jak nádherný je ten svět. Jakoby vás vaše nová práce nesmírně bavila a zároveň jste potkali muže svých snů.