Cesta na sever - den 18, den 19

Den 18

Dovreskogen - Fokstugu

Osmnáctý den začíná přestávat sranda. Všechny kopečky byly zatím jen tréninkem na pohoří Dovrefjell, které začnu přecházet právě dnes. Tedy měla bych už psát v množném čísle, protože mě včera v kempu vystopoval Peťa, a tak pokračujeme zase spolu.

Branou do pohoří Dovrefjell je městečko Dovre, kde je poslední supermarket. Světe div se, v horách žádný supermarket nepostavili, ač tudy vede hlavní silnice z Osla do Trondheimu E6 a taky železnice od roku 1921. Ta trať vede ve výšce 1200 m, žádný tunel.

Při přechodu Dovrefjell potkáte dostatek kempů, farm nebo chat, kde se dá přespat, a kde servírují i jídlo. Ale jestli je něco drahé i pro Nory, tak je to stravování v restauracích. A vzhledem k cenám ubytování, které jsou cca dvojnásobné v poměru k předešlým, usuzuji, že i ceny jídel budou mít vysokohorskou přirážku. Takže chudí poutníci, zvyklí žít na lepeňácích, si s sebou standardně tahají jídlo na dalších 5 dní. Což byl i náš příklad.

Nakupování na pouti je fakt velká logistická škola. Protože se samozřejmě bojíte, abyste neměli málo jídla, na druhou stranu, kdo to sakra má všechno do těch kopců nést. A to já nesla cca jen čtvrtinu společného jídla. Ale i tak mi batoh pořádně ztěžkl.

Je úžasné pozorovat, jak se příroda mění, když vyjdete o pár, tedy přesněji o 600 m výš. Stromy končí, kolem vás se prostírají nekonečné kopce a nad vámi zlověstně se mračící nebe. Hory ve mně vždycky vyvolávají obrovský respekt a pokoru. Stačí blbě odbočit, menší vánice a můžete být ztraceni. Jeden malý titěrný človíček s baťohem vůči Přírodě. Která si pohne malíčkem a človíček je ztracený navždy.

Jestli jsem předtím šla občas blátem a přeskakovala potok, tak tady se jde téměř permanentně mokřady, kam se vám často noha ponoří až skoro po kotníky. A místo potoků po kamenech skáčete přes regulérní řeky. A za chvilku už vám to ani nepřijde divné. Dokonce jsme potkali i zbytky sněhu.

Večer jsme přišli vymrzlí a vyfoukaní na farmu, kde se ubytovává a konstatovali, že ta cesta je celkem drsná. Paní se na nás jen podívala a odpověděla, že jsme měli dost štěstí, protože většinou je to voda dole, voda nahoře a do toho ještě vítr a zima.

Den 19

Fokstugu - Hjerkinn

Jestli se někde můžu přiblížit svému cíli, tj. vidět losa a soba, tak tady v Dovrefjell. V národním parku, kde pořád žijí stáda divokých sobů, kteří jsou chráněni, spolu s pižmony, které sem dovezli z Grónska. První série jim vyhynula, ale druhá už se chytla a tak tady žijí celá stáda. Pižmoni s pěšinkou uprostřed vypadají celkem roztomile, ale prý můžou být nebezpeční, když se k nim moc přiblížíte. K divokým sobům se dle cedulí nemáte přibližovat na více než 500 - 600 m, protože se pak vyděsí a utíkají pryč. Chtěla bych teda poznat někoho, kdo na půl kilometru bez dalekohledu vidí soba.

Nicméně vidět některé z těchto divokých zvířat můžete nejspíše na "safari", které pořádají místní hotely a kempy. Jinak musíte mít opravdu oooobrovské štěstí.  

Na tento den hlásila předpověď i vodu nahoře, teda celkem pořádný déšť. Naštěstí realita byla o poznání mírnější. Sice zima jak na Sibiři a vítr, ale pršelo jen jemně a občas. Když jsme se v kempu ptali, jak vypadá cesta, protože včera bylo celkem dost mokro, bylo nám řečeno, že v pohodě. Prej půjdeme jen přes jednu řeku, která se dá krásně přeskočit. Nakonec to bylo ještě horší než včera. A ta jedna řeka, vypadala, že se budem muset zout a regulérně brodit. Není nic, na co byste se v osmi stupních a fujavici těšili víc, než brodit horskou řeku. Jen ta představa byla tak děsivá, že jsme radši hledali možnost, kudy obejít, tak dlouho, dokud jsme ji nenašli.

Tady v horách teprve začíná pohádkové Norsko jak z katalogu cestovních kanceláří - kopce, malé roztomilé domečky se střechami porostlými trávou, v pozadí hory se sněhem. Až jsme v tom mokrém a zmrzlém ale pohádkovém putování došli do Hjerkinnu, kde je nejen poutnická kancelář, ale i nádraží, které jako by se vylouplo z Bradavic.