Cesta na sever - den 15, den 16

Den 15 - Skar - Kvam

Právě jsem snědla soba. Jen doufám, že to nebyl Rudolf, nevím, kdo by pak dětem v Americe vozil vánoční dárky. Ale vezmu to od začátku.

Včera večer do mé chaloupky přibyl Alf (ano, jmenuje se stejně jako ta příšera z televizního seriálu a ano, je to poměrně běžné norské jméno). Alf je z Osla a tak na pouť vyšel tradičně z domu. Tak jsme si večer dali partičku backgammonu, která má tak složité pravidla, že ani nejde vymýšlet nějakou strategii, a šli spát.

Ráno se se mnou rozdělil o jeho ovesnou kaši a já o můj čokoládový koláč. Miluju tenhle poutnický barter - při obědě to zase byla čokoláda a kafe. A protože jsme měli tento den naplánovanou stejnou cílovou stanici, měla jsem poutnický doprovod. Alf nejen, že je Nor, takže mě průběžně učil další norské slovíčka, ale je učitel historie a literatury a taková chodící zásobárna příběhů. Tak jsem dostala další lekci norské historie a mytologie a k tomu jednu pověst o údolí Gudbrandsdalen, kterým jsme právě procházeli. Tak poslyšte, teda spíš počtěte.

Král Olaf se rozhodl v Norsku šířit křesťanství. Přijel k nejmocnějšímu muži tohoto údolí, po kterém je celá oblast pojmenována. Ráno se sešli všichni důležití muži údolí s králem u kulatého stolu. Král Olaf je vyzval, aby mu řekli, kdo je jejich Bůh. Muži přinesli sošku Thóra a ukázali ji králi se slovy - toto je náš Bůh. A požádali krále, ať jim ukáže jeho Boha. Král odpověděl - můj Bůh je světlo. V tom okamžiku začalo na východě vycházet slunce. Všichni muži se zadívali na východ a král Olaf vzal svou hůl a rozbil sošku Thóra. Ze shnilého dřeva začali vylézat hadi a brouci a všichni muži, když viděli ten zázrak, se obrátili na křesťanství. A tak vzniklo křesťanství v údolí Gudbrandsdalen.

Nocleh byl naplánován v kempu v Kvamu, kde bylo tentokrát narváno - další 3 poutníci. Protože tam byla kuchyňka a blízko obchod, mohla jsem se zase těšit na pořádnou večeři. V normálním životě se bez masa celkem v pohodě obejdu, ale tady na pouti se měním na pravěkého člověka, který křičí, že chce MASOOOO. A když už teda maso, tak něco tradičně norského, takže to tentokrát odnesl chudák sob. A byl fakt luxusní. K tomu ještě jako dezert zmrzlina jako poutnický bonus od majitele kempu a ke štěstí nám nic nechybělo. 

Den 16 - Kvam - Otta

Ráno se v tradičním norském tažení pokračovalo a tak jsem na snídani dostala chleba s hnědým sýrem. Což je kozí sýr, který má hnědou barvu a překvapivě sladkou karamelovou chuť. Samotný není nic moc, takový lepivý a divně sladký, ale s chlebem chutná fakt dobře. Tradičně se na něj tady v Norsku dává ještě marmeláda. Mimochodem, věděli jste, že škrabky na sýr jsou norský vynález? A jsou na něj patřičně hrdí. Takže v reálu v kempu najdete čtyři škrabky na sýr, ale jenom jeden nůž.

Alf odjížděl zpět do Osla a pokračovat bude příští rok, takže zbytky od večeře jsem vyfasovala na cestu já.

Hned na začátku dne mě napadlo, že je na čase si sehnat poutnickou hůl. Tak jsem chvilku hrabala v lese a našla jednu dokonalou - dostatečně vysokou, ale ne zase moc a lehkou a pevnou. Tak jsem ji pojmenovala, pokřtila v jednom norském potoku a vyprávěla jsem jí, jak spolu půjdem do Trondheimu. Asi toho na ni bylo moc, protože při pauze u vodopádu na sebe radši nechala spadnout kámen a batoh, a spáchala sebevraždu zlomením.

Vsuvka ohledně povídání. Na pouti si člověk povídá naprosto se vším, co potká - s krávami, ovcemi, koni, mravenci nebo trávou a lesními jahodami. Povídá si se svým batohem, botami i holí. I když povídá je možná silné slovo, ony totiž moc neodpovídají, takže je to spíše jednostranná konverzace. No jo, člověk si musí s někým popovídat, když celý den skoro nikoho nepotká a navíc batoh, boty a hůl jsou s vámi pořád, takže k nim máte vybudovaný celkem úzký vztah. Ale když se vrátíme do běžného světa, jsme zase normální, fakt.

Tak jsem původní hůl nechala svému osudu a vydala se na pátrání po nové. A asi po hodině byla úspěšná. Tentokrát jsem ji radši už nepojmenovávala a čekala, kolik vydrží. A byl to opravdu zatěžkávací test. Dneska byl snad nejnáročnější den - naaaahoru a dolů, takže nejen hůl, ale i sob v batohu, se fakt hodili.

Po prvním megakopci jsem dorazila zase úplně dolů, dávala si pauzu v kempu a přišel ke mně místní pracovník s dotazem, jestli jsem poutník. Když jsem přikývla, zeptal se mě, kam to mám dnes naplánováno a poté, co jsem odpověděla, že do Otta, mi nabídl odvoz. Na mou námitku, že chodím pěšky, mi odpověděl, ať si to promyslím, protože je to zase úplně nahoru a úplně dolů. Anebo prý můžu jít okolo silnice E6, která je v této oblasti poměrně rušná. Tak jsem si to nechala projít hlavou a vydala se do kopce. Přece jen, cesta je daná a mým úkolem je jen po ní kráčet. Vytáhla jsem další triumf z rukávu a nasadila si sluchátka, aby mě muzika trochu popohnala v cestě.  Což vždycky pomůže. Nakonec ani ten kopec nebyl tak strašný, navíc z něj byl jako obvykle nádherný výhled, a já zdárně došla až do Otta. I s celou holí.