Cesta na sever - den 13

Den 13 

Favang - Dale-Gudbrand

Už ráno, když jsem vstala, těšila jsem se, že si zopakuju včerejší sladkou snídani. Nedaleko bylo město s obchodem a tak jsem si mohla koupit, co hrdlo ráčí.

Po cestě jsem ale zjistila, že město je 4 km zacházka dolů a zase nahoru, takže jsem zamířila dle šipky "Ubytování pro poutníky 1 km" s nadějí, že si tam snad budu moct něco koupit. Když jsem došla na farmu, vítali mě otevřené dveře do domu a u nich pes, který mi místo hlídání radostně olizoval kolena, ale jinak nikdo nikde. Chvilku jsem obcházela celou farmu a hledala někoho, koho bych se zeptala na snídani, ale kromě bučících krav, které mi stejně nepomohly, nic. Tak jsem zamířila do jiné budovy označené jako herberg, kde jsem si udělala kávu a svoji instantní ovesnou kaši a v klidu se nasnídala.

Tady trochu odbočka, jak to tady funguje. Obecně je to tak, že ubytovny jsou prázdné domy nebo chaty, odemčené a uvnitř je kniha s instrukcemi, co a jak, s informací, kam dát kolik peněz a telefonním kontaktem pro případ nouze. A na konci žádost, abyste po sobě uklidili, až budete odcházet. Pokud je tam kuchyně, je často vybavená nádobím a jídlem s cenovkami a pokladničkou. Takže přijdete do herbergu, kde je překvapivě úplně čisto, přečtete si pokyny, hodíte peníze do schránky nebo krabice, kde jsou obálky s penězi od ostatních a pokud chcete, tak si vyberete jídlo z kuchyně a dáte peníze do pokladničky, z které si vezmete zpátky, když nemáte drobné. A ono to prostě funguje. Když jsem se o tom bavila s Peterem v Lillehammeru, tak tvrdil,  že je to díky obrovské norské poctivosti. Ale poutníci nejsou jen Norové. Já si trochu naivně myslím, že když se lidem ukáže tak velká důvěra, tak je jim prostě blbé ji zneužít. Nebo jsem úplně mimo? 

Tak jsem po snídani po sobě umyla nádobí, napsala lístek, co jsem prováděla a nechala tam drobné za kafe. Když jsem vyšla ven, potkala jsem paní domu a všechno jí ještě řekla osobně. Jediná reakce byla "jasně, v pohodě", pak si se mnou ještě popovídala, jak se mi jde a popřála šťastnou cestu.

Další přestávka byla naplánována tradičně u kostela.  A to jsem ještě nevěděla, jak úžasný kostel mě čeká - tradiční dřevěný roubený kostel, které se stavěly ve středověku bez jediného hřebíku, a pár jich ještě v Norsku zbylo. Trochu mě vyděsily čtyři autobusy turistů, přece jen je to, po putování lesem a potkání maximálně čtyř lidí (zato nespočet ovcí a krav) za den, trochu změna. Zatím jsem si opodál v klidu lízala zmrzlinu, povídala s prodavačem o tom, jak sloužil v armádě v tundře, a pomalu se aklimatizovala. Pak jsem se zvedla a vydala se blíž s cílem vyfotit kostel, ulovit razítko a rychle zmizet. Můj úmysl zmařila slečna u dveří, která mi spolu s razítkem podala milou informaci, že poutníci mají vstup zdarma. Uvnitř už naštěstí tolik lidí nebylo, přece jen vstupné stálo 50 NOK a kostel byl i zevnitř neméně krásný.

Dalším hřebem dne byl vodopád, kdy si voda prorazila cestu mezi dvěma skalami. Sice trochu zacházka, ale rozhodně stála za to. Konečně pořádný 20-metrový norský vodopád.

Večer jsem plánovala dojít do poutnického centra v Dale-Gubrands, tak jsem si koupila pořádnou večeři. Pečlivě jsem prostudovala mapu, vrstevnice a viděla, že mě čeká cca 8 km víceméně po rovince. To zvládnu i s o kilo těžším batohem. Tak si tak jdu, sním o kuřeti na večeři a najednou cedule - "Kvůli povodním a opravám silnice je cesta přesměrována přes velmi strmý kopec. Můžete případně jít náhradní cestou, která není značená, ale je zaznamenána v mapě zeleně." Mapa byla již notně vybledlá, takže zelenou bylo třeba si spíše domyslet než vidět. Nezbývalo mi, než se vydat přes strmou stezku a doufat, že nebude tak strmá a hlavně bude krátká. Byla strmá a dlouhá. Tak jsem se pomalu sunula nahoru, batoh mě táhl k zemi, a já marně přemýšlela, jaký fígl asi používají nosiči v Himalájích. Když jsem se konečně vyškrábala nahoru, uvědomila jsem si, že nevím, jestli  tahle nová cesta vůbec vede přes poutnické centrum. Pro jistotu jsem zavolala a pán z poutnického centra mě ubezpečil, že ano, jen mám jít po značkách. Tak jsem pokračovala dál, přelézala další a další ohrady a centrum nikde. Jen nade mnou se začaly shlukovat podezřele černé mraky. Tak jsem znovu, už malinko v hysterii zavolala, jestli jsem ho už náhodou neminula. Pán mě opět uklidnil,  že určitě ne, protože první musím  zase sejít dolů. Pomalu začínalo kapat a já se klouzala dolů z toho obrovského kopce, který jsem předtím celý vyšlapala, a konečně uviděla svůj vytoužený cíl. Posledních 200 metrů už jsem šla v lijáku a sice zmoklá, ale hlavně šťastná, dorazila do vytoužené konečné stanice tohoto dne. Kde se mi dostalo vřelého přivítání v podobě čaje a kávy zdarma a znovusetkání s Ursem. Šla jsem rovnou do teplé sprchy, půlku kuřete směnila s Ursem za půl zmrzliny a těšila se do postele. Na světě je tak krásně!!!