Cesta na sever - den 11, den 12

Den 11

Lillehammer - Oyer

Na samotu si zvyknete. Ale stačí jeden den bez ní a musíte si zvykat znovu.

Richard Bach, Iluze

Parafrázovala bych slova Richarda Bacha a místo samoty bych dala putování. Stačila jeden den pauza a nožkám už se zase nechce. 

Ráno jsem se vzbudila a konstatovala, že předpověď měla pravdu. Doslova lilo a mně se do tohoto fakt nechtělo ani vystrčit nos. Ale putuje se za každého počasí. Tak jsem v klidu vstala, nasnídala se, povyprávěla s Petrem, Peterem a novou couchsurferkou Švýcarkou Stephanií - mimochodem taky poutnicí, která půjde cca 10 dní , která přibyla přes noc a tak nějak pomalu se chystala. Stephanie měla přichystaný podrobný plán na celé její putování, denní počet kilometrů a domluvené ubytování i s případnou rezervou. Na otázku, kde budu spát já, jsem jí odpověděla, že ještě nevím, podle toho, jak se mi půjde. Tato odpověď ji trochu vylekala. 

Tohle byl přesně jeden z těch dnů, kdy nevíte co by. Pořád jsem zastavovala a jedla. Snědla jsem víc čokolády než za celou cestu z Osla do Lillehammeru, všechny oříšky a sušené plody a táhla se dál. 

Až jsem potkala dalšího poutníka - Urse. Urs znamená medvěd a je to prý typické švýcarské jméno. Na mou otázku, jestli je poutník nebo jen tak turistikuje, šalamounsky odpověděl, že turistikuje na svatoolafské cestě. Když jsem mu řekla, že já taky, namítl, že mě možná zná z knižek hostů. Tak jsem mu dala jako malou nápovědu fakt, že jsem z České republiky, a on vyhrkl moje jméno. Wow, zná mě z knížky, připadám si jako celebrita. 

Co se týče knížek, opravdu mi tady hodně chybí. Potkala jsem spoustu mobilních knihoven nebo knih v herbergách (ubytovnách pro poutníky), ale radši jsem je neprozkoumávala. Při mém štěstí bych tam našla nějakou skvělou knížku v angličtině a ta se mi rozhodně nechce tahat. Nehledě na to, že na to nemám čas. A tak si aspoň před spaním čtu knihy hostů. Dlouho byla mou hrdinkou Sheena z Filipín, která šla taky sama a já o ní četla skoro v každé ubytovně. Pak se k ní přidal Dave, který šel ale předtím s Renatou. No, hotové Beverly Hills. Rozhodně nejvtipnější knižní hlášku jsem našla v poutnickém centru v Hamaru od Jenny z Německa: Milí ostatní poutníci, cítila jsem se v tomto velkém domě osaměle, tak jsem šla spát do stanu. Jsem na pravé straně budovy. Když dorazíte, přijďte mě pozdravit. Budu moc ráda. Jenny.

Ale zpátky k Ursovi. Urs chodí rychle, tak jsem se k němu přidala za chvilku jsme společně ušli několik kilometrů, ani jsem si to nestačila uvědomit. Než jsem musela zabočit do města a koupit si zásoby, protože jsem všechny snědla. Jako třešinka na dortu mě ještě navečer čekal déšť a tak jsem byla ráda, že jsem dorazila na místo k přespání, i když jsem rozhodně nezlomila denní rekord v putování. 

Den 12

Oyer - Favang

Může být něco krásnějšího, když vás v neděli ráno pošimrá slunce na nose a vy otevřete oči a vidíte jen modrou oblohu, než si obléknout sukni, uplést si dva copy a do nich sedmikrásky a takto trochu hippie se vydat putovat norským lesem? Lesem s cestami vystlanými jehličím a mechem a vonícím jak vánoční stromek. Za kilometr dojít k farmářskému herbergu, kde si koupíte kávu a koláč k snídani. Potom jít pasekou, kde vás obletují motýli, v lese zase komáři. Všude okolo lesní jahody a borůvky. Občas přejít přes dřevěnou lávku přes rozbouřený potok. No, asi bych musela hodně vymýšlet, abych něco lepšího našla. 

Za tři hodiny, když jsem funěla do kopce, už mi to tak super nepřišlo. A večer, když jsem ponořena v myšlenkách přehlédla šipku a bloudila, jsem se už sama sebe ptala, kdy mě proboha napadla ta pitomá myšlenka jít zase putovat.

A takhle je to každý den. Ráno vyjdu, cítím se šťastná, batoh je lehký a já si hezky vykračuju a vesele prozpěvuju. A večer jsem ráda, že se nějak doplazím do místa, kde můžu přespat a sprcha je vysoce ceněný bonus.

Za Lillehammerem prý začíná ta krásná část. A je to pravda. Jezero Mjosa po mé levici vystřídala zelená řeka Lagen, která si vyhloubila cestu v údolí. Okolo ní se po obou stranách vzpínají vysoké stráně se všemi odstíny zelené s lesy a pastvinami a občasnými roztroušenými domečky. Což znamená, že i cesta je náročnější a vede nahoru a dolů a zase nahoru a zase dolů. Po cestě míjím spoustu farem a přelézám spoustu žebříků do ohrad, kde ani nevím, co se pase.

Až v jedné měly krávy přímo na cestě odpolední siestu. Když jsem je slušně požádala, jestli by mi laskavě neuvolnily místo, tak se vyděšeně se zabučením zvedly a odběhly. Tak jsem zkontrolovala, jestli na sobě nemám něco červeného a neohroženě přelezla žebřík přes ohradu. Krávy jsou zvláštní stvoření. Nejdříve se vás bojí, pak vás chvíli zkoumají a když zjistí, že od vás žádné nebezpečí nehrozí, tak se vydají k vám. Takže to vypadalo asi tak, že jsem šla já a za mnou stádo krav. No, nebylo úplně příjemné mít je za zády. Když jsem se zastavila a otočila, tak dělaly, jakože nic, že za mnou vlastně vůbec nejdou, jen se v klidu pasou. Tak jsem šla dál a celé stádo zase za mnou. Tak mě hezky doprovodily až na konec ohrady, kde jsem se s nimi rozloučila a šla dál vstříc Trondheimu.