Cesta na sever - den 23

Den 23 Oppdal - Damtjonna

Vždycky může být ještě hůř...

Hned ráno jsem konstatovala, že ten Trondheim postavili nějak blbě. Přešli jsme hory a jako odměna měl být Trondheim. Ne se tam ještě štrachat nějakých 150 km.

Dnešní cesta byla zpevněná a široká, občas maličko nahoru a dolů, ale v podstatě žádné velké zvraty. Po chvilce zvykání jsem si začala užívat, že konečně nemusím přemýšlet, kam dát nohu, abych neuklouzla nebo se nepropadla po kotníky do vody. Zapnula jsem chodícího autopilota, nechala myšlenky ubíhat vlastním směrem a šla a šla.

Asi ve čtyři jsme minuli stylové ubytování pro poutníky jako za středověku s tím, že je ještě moc brzo. A já mezitím básnila o nějaké krásné chatičce. V době, kdy už jsem se rozhlížela, ve které stodole budem dneska spát, mi Peťa oznámil, že jednu našel. U jezera a na fotkách vypadala krásně. No, romantika jak blázen. Sice nebyla úplně u svatoolafské cesty, ale zároveň to nebyla zacházka. Jen se šlo místo okolo kopce přes kopec, celkem cca 6 km s převýšením 300 m. No, nedejte si takovou malou zacházku po 30 km na široké a rovné cestě...

A tak jsme vyrazili po červené. Cesta vedla nejdříve strašidelným lesem, kdy měly všechny kmeny oči a koukali na nás. Určitě to byli maskovaní trolové, brrrr. Krásně po měkkoučké cestičce vystlané jehličím, mírně nahoru. Potom začaly mokřady a už ani neskončily. Na začátku jsme přemýšleli, jestli přes mokřady budou desky nebo jak cesta povede. Samozřejmě žádné desky. Cesta byla značena přímo vodou. No, Vikingové - ti zvládnou všechno. Do toho ještě třikrát přeskákat přes potok, ať je taky nějaká sranda.Takže ač mé botky s grácií přešly hory a všechno bláto, tohle fakt nedávaly. Do toho jsme stále stoupali do mraků a tudíž začínalo pršet. Přeskakovala jsem z jednoho mechu na druhý, stejně jsem se pokaždé zabořila až po tkaničky a zanedlouho mi v botech regulérně čvachtalo. Přešli jsme devatero jezer a to naše pořád nikde. Když jsem se vyčerpaná zeptala, kolik nám ještě zbývá, bylo mi řečeno, že se radši ani nemám ptát. Po další půlhodině, kdy už jsem se ani nesnažila nejít vodou, protože boty už více mokré být nemohly, jsem slyšela - cože? to jsme teprve tady?????!!!!!!!! Tohle nebylo zrovna to, co jsem chtěla slyšet. Tak jsem se zatnutýma zubama a s myšlenkami jako - já jsem tak pitomá, to svět neviděl; mám já tohle zapotřebí; v životě už nesejdu ze svatoolafské, až do Trondheimu šlapu po asfaltu; no jo, holka, rozhodla ses sama, tak si za to nes zodpovědnost; neboj, za chvilku budeš sedět v teple, boty se ti budou sušit u krbu a budeš v pohodě (o tom posledním jsem vážně pochybovala). A myšlenku, že v chatě možná nebude suché dřevo, jsem si vůbec nepřipouštěla.

Do toho Petrovy výlevy, že je to tady krásné. Na což jsem vždy jen přes zatnuté zuby procedila něco jako hmmmm. Kdyby svítilo sluníčko a já měla nohy v suchu a šla si jen tak na výlet, tak bych i připustila, že je to tu celkem hezké. Nee, kecám, musím uznat, že to bylo nádherné. Rostliny hrály všemi barvami od žluté přes červenou až k zelené, jezero a mlha dokreslovala magickou atmosféru. Taková malá norská divočina. Nejspíš jsem trochu cimprlich, ale nějak jsem okolní krásu nedovedla ocenit. Vyčerpaná, s batohem na zádech, v pláštěnce a s vodou v botách by to mohl být ráj na zemi  a mně by to bylo naprosto jedno. Jediné, co mi znělo v hlavě bylo - chata - teplo - večeře - čaj - suché boty. A hlavně - jednou do té chaty prostě musíš dojít. Takhle přízemní já jsem.

Jestli jsem si včera myslela, že se ukazuje charakter, tak jsem nepočítala s dneškem. Bylo to jako nějaký blbý sen. Přiznávám, že ke konci, kdy jsem na chvilku ztratila z dohledu Peťu a zároveň červené značky, jsem to už nedala, a vyčerpáním a zoufalstvím se rozbrečela. Tak jsem tak fňukala, roztírala si slzy a sopel mokrým rukávem pláštěnky a pokračovala v cestě. Praktické zjištění - při breku se fakt blbě jde, člověku se hrozně zadrhává dech. 

Po nekonečné době dvou a půl hodin jsme konečně konečně konečně dorazili k tomu našemu jezeru, do té naší chatičky. Moje radost a vděčnost byly nekonečné. Chatička jako ze žurnálu, kde losi dávají dobrou noc. Tedy ze zálesáckého žurnálu, samozřejmě bez topení, elektřiny a tekoucí vody. Okamžitě jsem si vyzula boty, vylila z nich vodu, vyždímala ponožky a převlékla se do suchého a šla uvařit čaj. A z chaty už nevystrčila ani nos. Veškerá emancipace jde stranou a role jsou jasně rozděleny. Já vařím, Petr štípe dřevo a zatápí. Já umývám nádobí, Petr nosí vodu z jezera. A musím uznat, že ta ženská role byla tentokrát o dost lepší.

A víte co? Opravdu jsem uznala, že je to tady krásné. Po půl hodině, kdy už bylo zatopeno, měla jsem v sobě teplou polévku, na stole čaj a oblečení se sušilo nad kamny, jsem vyhlédla z okna a konečně dokázala ocenit tu divokou nádheru okolo.

P.S. Tak ten los nám dobrou noc dát nepřišel.

P.P.S. A až následující den jsme zjistili, že naše procházka vedla přírodní rezervací Barnas Naturverden.

Cesta na sever - den 22

Den 22 Ryphusan - Oppdal

Poslední den v horách nás přivítal ranní mlhou a deštěm. Následně jsme zjistili, že to nebyla mlha, ale mrak, ve kterém byly celé hory zahaleny.

Do Oppdalu je to cca 27 km a protože se jde z hor pryč, pořád jen mírně dolů. V Oppdalu je konečně taky supermarket po 100 km a nevím proč, ale svatoolafská se centru nesmyslně vyhýbá.

Na Norsku mě nepřestanou udivovat ty jejich stavby vystavěné uprostřed ničeho. Dnes jsme narazili na krásnou novou dřevěnou kapličku sv. Michaela uprostřed lesa.

Obědová pauza byla naplánována v jedné zrekonstruované chatičce s trávou na střeše. A tady je další typicky norská věc. Norové pro to mají speciální slovo 'kušlé'. Bohužel nevím, jak se píše, ale možná nějaký znalec norštiny napoví. Je to něco ve smyslu útulné a je to typické označení norské domácnosti. V Norsku i v té nejhorší chatrči, kterou jsem potkala, byly vždycky svíčky, svícínky, polštářky a dekorace. Prostě dokonale vymazlené chatičky. Když se podíváte na kterýkoliv norský domeček, je vidět, že si libují ve zdokonalování svého okolí. Udržované trávníky s kytkami, lucerny, svíčky, zahradní dekorace a nábytek. Dokonce si takto vystajlují i karavany v kempech. Jdete kempem a před karavanem najednou zahrádka. Norové totiž pokud náhodou nemají chalupu, tak mají aspoň karavan v kempu, kam pravidelně jezdí každé prázdniny. A uvnitř doma svíčky, polštářky, zkrátka útulnost nad útulnost. Kdo by se jim taky divil, když asi půl roku žijí v zimě a šeru.

Ještě další typicky norská věc je udělat z ničeho co nejvíc kombinovaná s jejich úctou ke starým věcem.Takže běžně potkáte historické zrekonstruované domky. Chatky, ve kterých jsou vidět původní trámy a k tomu přidány nové. Nové dveře a na nich přibity zbytky starých. A to všechno s dokonalým citem bytových designérů. Norové to asi mají vrozené. Co dům, to perla.

A já si tady tak chodím a nestačím obdivovat všechny ty jejich domky a zařízení a zároveň si projektovat to svoje.

Cesta na sever - den 20, den 21

Den 20

Hjerkinn - Kongsvoll

Bůh chodí po světě inkognito

Ráno dne 20. bylo krásně naplánováno. Spali jsme blízko poutnického centra, a protože nám docházel plyn, plánovali jsme udělat si snídani tam. Já doufala i v kávu zdarma a třeba i nákup čokoládového koláčku. Když jsme přišli do poutnického centra, narazili jsme na zavřené dveře a nikde nikdo. Chvilku jsme obcmrndávali okolo, ale nikdo nepřijel. Zanedlouho se objevila holčina, která v budově pracovala, ale neměla nic do činění s poutnickým centrem, tak nás aspoň pustila dovnitř. A my si mohli uvařit vodu na snídani a v klidu posnídat.

Tento den jsme pojali odpočinkově a tak jsme si batohy nechali na recepci hostelu a vyrazili asi 3 km na vyhlídku na Snohettu (což je nejvyšší hora v Dovrefjell). Vyhlídka je opravdu designová, schválně si vygooglete viewpoint Snohetta. Bez batohů nám to nějak nechtělo šlapat. Tělo si nejspíš vytvořilo Pavlovův reflex spojení batohu na záda a chůze. A bez batohu je přece odpočinkový den, tak proč po něm chceme nějakou chůzi? Sluníčko nám svítilo na cestu a tak se nám majestátná Snohetta ukázala v celé své kráse. Jsem si uvědomila, že píšu, jako bysme přecházeli minimálně Himálaj. Ale většinou se pohybujem ve výšce okolo 1200 m. Snohetta má něco přes 2200 m.

Po tomto náročném výstupu jsme si museli jít odpočinout do hostelu na horkou čokoládu a kávu. Když jsem se ptala na cenu, slečna jen mávla rukou. A tak jsem konečně dostala svoji kávu zdarma.

Do Kongsvollu to bylo 12 km přes menší kopec.

Večer jsme opět zaparkovali na pohádkovém nádraží. V devět hodin se otevřou dveře a vstoupí Bůh převlečený za poutníka Arinda. Ten putoval ze svého domu v Trondheimu a v Kongsvollu končil, a vracel se vlakem zpět. A tam to začalo. Nejdříve nám dal jen pár arašídů. A následně začal vyřazovat svoje jídlo, které už nepotřeboval. Dostali jsme asi osm sáčků sušeného jídla pro astronauty. Tohle miluju, jen do něho přidáte vodu a chutná to jako opravdové jídlo a je v tom i maso a žádné konzervanty. Taky je to pekelně drahé, jeden sáček stojí 80 NOK. Potom ještě přidal úplně nový plyn, čokoládu a malinkou placatku lékořicového likéru. A zbytek ovesných vloček. Další várku plynu už jsme museli odmítnout. Hrozný, člověk celou dobu poctivě jí, aby měl lehčí batoh, pak přijde jeden poutník a celé vám to pokazí....

P.S. Bůh chodí po světě inkognito (doufám, že si název pamatuju správně) je taky dobrá knížka, která ukazuje, kam až vás může dovést správné odhodlání.
P.S.S. A tady se můžete pokochat, krátkým časosběrným videem, které Petr z vyhlídky pořídil.

Den 21

Kongsvoll - Ryphusan

Tahle cesta není pro barbíny

... i když někdy i barbíny překvapí

Hned na začátku dne nás cesta zavedla do úžasné džungle. Prodírali jsme se trávou, uprostřed strmého kopce, bahno, kluzké kameny a voda. Cesta k Mrakomorovi byla oproti tomu procházka růžovým sadem. Pokud bych cestu přirovnala k životu, tak tohle je přesně ten okamžik, kdy vás vyhodí z práce a do toho dostanete kopačky. Jediné, co vás hřeje, je, že vy i všichni vaši blízcí jsou zdraví. Řečeno poutničtinou, stále ještě svítilo sluníčko. Po 3 km této cesty jsem byla tak vyčerpaná, jako bych šla aspoň deset.

Potom dostanete skvělou pracovní nabídku, to je široká a rovná travnatá cesta.

Jenže přítel se nevrátí, tudíž funíte a stoupáte do prudkého kopce. Potom pro změnu následuje klesání. A vy zjistíte, že váš bývalý si začal s vaší kamarádkou. Takže si můžete tu samou výšku vystoupat ještě jednou.  Stoupání bylo něco přes 400 výškových metrů, takže nic extrémního, ale já to tento den fakt nedávala.

Začalo foukat a pršet, zbývalo asi 10 km, a to už jsem Peťu poslala dopředu, ať se zbytečně nezdržuje a nemokne víc, než je nutné.

Nasadila jsem pláštěnku a prostě šlapala. Po kopci v různých vzdálenostech rozptýleno 5 poutníků, v pláštěnkách, a s baťohy, kteří neohroženě šlapou dopředu a nahoru. No, kámen by se nad námi ustrnul, ale s deštěm to ani nehlo.

A zrovna v těchto chvílích se nejspíš ukazují charaktery. Může nastoupit vztek, sebelítost nebo zoufalý pláč. Jenže na nic z toho už nějak nezbývá energie a tak jediné, a prakticky nejlepší, je prostě šlapat dál s utkvělou myšlenkou na domeček a večeři, které vás nahoře čekají. A když přijdete poslední, tak už nejspíš bude zatopeno, bude uvařený čaj a možná i ta večeře. A tak jsem zatla zuby a šla dál.

Až jsem si najednou uvědomila, že už jsem celkem dlouho neviděla značky a že jsem někde uprostřed hor. Sama. V dešti. Sundala jsem batoh a vytáhla navigaci. Naprosto naivně, protože uprostřed hor nebyl ani mobilní signál natož ten internetový. Teď už jsem se fakt málem rozbrečela. Zpětně jsem analyzovala cestu a utvrzovala se v tom, že jsem opravdu nemohla jít jinudy, než jdu. Protože žádná jiná cesta tudy nevedla. Tak jsem samu sebe přesvědčila a uzavřela dohodu, že pokud nedorazím do sedmi do ubytovny, můžu začít panikařit. Asi za pět minut jsem v dálce viděla něco červeného a modlila se, ať je to on - symbol svatoolafské cesty. A byyyyl. Všichni losi a pižmoni dohromady by mi neudělali větší radost než tahle malá obyčejná značka.

A za další hodinu, přesně o čtvrt na sedm, jsem dorazila do vyhřáté ubytovny k teplému čaji. Jak nádherný je ten svět. Jakoby vás vaše nová práce nesmírně bavila a zároveň jste potkali muže svých snů.

Cesta na sever - den 18, den 19

Den 18

Dovreskogen - Fokstugu

Osmnáctý den začíná přestávat sranda. Všechny kopečky byly zatím jen tréninkem na pohoří Dovrefjell, které začnu přecházet právě dnes. Tedy měla bych už psát v množném čísle, protože mě včera v kempu vystopoval Peťa, a tak pokračujeme zase spolu.

Branou do pohoří Dovrefjell je městečko Dovre, kde je poslední supermarket. Světe div se, v horách žádný supermarket nepostavili, ač tudy vede hlavní silnice z Osla do Trondheimu E6 a taky železnice od roku 1921. Ta trať vede ve výšce 1200 m, žádný tunel.

Při přechodu Dovrefjell potkáte dostatek kempů, farm nebo chat, kde se dá přespat, a kde servírují i jídlo. Ale jestli je něco drahé i pro Nory, tak je to stravování v restauracích. A vzhledem k cenám ubytování, které jsou cca dvojnásobné v poměru k předešlým, usuzuji, že i ceny jídel budou mít vysokohorskou přirážku. Takže chudí poutníci, zvyklí žít na lepeňácích, si s sebou standardně tahají jídlo na dalších 5 dní. Což byl i náš příklad.

Nakupování na pouti je fakt velká logistická škola. Protože se samozřejmě bojíte, abyste neměli málo jídla, na druhou stranu, kdo to sakra má všechno do těch kopců nést. A to já nesla cca jen čtvrtinu společného jídla. Ale i tak mi batoh pořádně ztěžkl.

Je úžasné pozorovat, jak se příroda mění, když vyjdete o pár, tedy přesněji o 600 m výš. Stromy končí, kolem vás se prostírají nekonečné kopce a nad vámi zlověstně se mračící nebe. Hory ve mně vždycky vyvolávají obrovský respekt a pokoru. Stačí blbě odbočit, menší vánice a můžete být ztraceni. Jeden malý titěrný človíček s baťohem vůči Přírodě. Která si pohne malíčkem a človíček je ztracený navždy.

Jestli jsem předtím šla občas blátem a přeskakovala potok, tak tady se jde téměř permanentně mokřady, kam se vám často noha ponoří až skoro po kotníky. A místo potoků po kamenech skáčete přes regulérní řeky. A za chvilku už vám to ani nepřijde divné. Dokonce jsme potkali i zbytky sněhu.

Večer jsme přišli vymrzlí a vyfoukaní na farmu, kde se ubytovává a konstatovali, že ta cesta je celkem drsná. Paní se na nás jen podívala a odpověděla, že jsme měli dost štěstí, protože většinou je to voda dole, voda nahoře a do toho ještě vítr a zima.

Den 19

Fokstugu - Hjerkinn

Jestli se někde můžu přiblížit svému cíli, tj. vidět losa a soba, tak tady v Dovrefjell. V národním parku, kde pořád žijí stáda divokých sobů, kteří jsou chráněni, spolu s pižmony, které sem dovezli z Grónska. První série jim vyhynula, ale druhá už se chytla a tak tady žijí celá stáda. Pižmoni s pěšinkou uprostřed vypadají celkem roztomile, ale prý můžou být nebezpeční, když se k nim moc přiblížíte. K divokým sobům se dle cedulí nemáte přibližovat na více než 500 - 600 m, protože se pak vyděsí a utíkají pryč. Chtěla bych teda poznat někoho, kdo na půl kilometru bez dalekohledu vidí soba.

Nicméně vidět některé z těchto divokých zvířat můžete nejspíše na "safari", které pořádají místní hotely a kempy. Jinak musíte mít opravdu oooobrovské štěstí.  

Na tento den hlásila předpověď i vodu nahoře, teda celkem pořádný déšť. Naštěstí realita byla o poznání mírnější. Sice zima jak na Sibiři a vítr, ale pršelo jen jemně a občas. Když jsme se v kempu ptali, jak vypadá cesta, protože včera bylo celkem dost mokro, bylo nám řečeno, že v pohodě. Prej půjdeme jen přes jednu řeku, která se dá krásně přeskočit. Nakonec to bylo ještě horší než včera. A ta jedna řeka, vypadala, že se budem muset zout a regulérně brodit. Není nic, na co byste se v osmi stupních a fujavici těšili víc, než brodit horskou řeku. Jen ta představa byla tak děsivá, že jsme radši hledali možnost, kudy obejít, tak dlouho, dokud jsme ji nenašli.

Tady v horách teprve začíná pohádkové Norsko jak z katalogu cestovních kanceláří - kopce, malé roztomilé domečky se střechami porostlými trávou, v pozadí hory se sněhem. Až jsme v tom mokrém a zmrzlém ale pohádkovém putování došli do Hjerkinnu, kde je nejen poutnická kancelář, ale i nádraží, které jako by se vylouplo z Bradavic.

Cesta na sever - den 17

Den 17

Otta - Dovreskogen

Tady by bylo tak krásně, nebejt těch kopců anebo jeden den manželů Homolkových v Norsku

- Mámo, tak se půjdem taky trochu projít, ne? Když už jsme v tom Norsku, ať taky vidíme něco z té jejich přírody. Tady prej vede nějaká poutnická trasa, je to tady okolo řeky, taková procházka. Určitě tam budou nějaké hospody a snad tam to pivo bude levnější. Poutníci jsou určitě chudí a žízniví.

- No, jasně, táto, tak pojď, ať nesedíme pořád jen v autobuse.

Cesta vede okolo řeky Lagen, taková pohodlná rovná široká cesta.

- Hele, mámo, zase další dřevěný kostel. Ti z těch kostelů nadělají. A před ním socha nějaký holky. Jooo, to je hrdinka tý knížky, jak nám říkal průvodce. Tak se pojď podívat dovnitř, snad bude konečně vstup zadarmo.

Kostel je zamčený, tak se pokračuje dál. Cesta najednou zatáčí a jde do lesa. Terén se mění v úzký chodníček vedle divokých peřejí řeky.

- Táto, nevrátíme se? Ať nezabloudíme. To je teda cesta, člověk uklouzne, spadne do vody a už ho nikdo nikdy neuvidí.

- Ale, mámo, pamatuješ si jak jsme byli zamlada ve Slovenském ráji. No vidíš, tady to je oproti tomu úplně v pohodě.

Cesta začíná být terénnější a namáhavější.

- Hele, tady je nějaký nápis, třeba už konečně ta hospoda. Už mám takovou žízeň.

Nápis říká - pozor vlak.

- Tak se napij vody, táto. Průvodce říkal, že tady běžně pijou z těch jejich potoků.

- Dej pokoj s vodou, mámo. Sem říkal pivo, ne?

Cesta pokračuje stále výš.

- No, to je kopec, mámo. Fuj. Hele tunel, tak to projdem tunelem.

Tunel je jen pro vlak a vypadá poměrně dlouhý a temný. A tak Homolkovi dál pokračují nahoru.

- Hele, mámo, vodopád. No, celkem pěknej. Ale ten, co jsme viděli minule, byl lepší, co. A dovezl nás k němu autobus.

Cesta se opět mění na širokou lesní stezku a vede podél kolejí.

- Hele, táto, lesní jahody. Já si nasbírám s sebou.

- Tak sbírej, mámo. Já si tady zatím sednu a odpočinu. Teda ty kopce tady mají. Pro vlak postaví tunel a člověk, aby se na ně šplhal. Lanovku tu měli postavit. A zadarmo, bohatí sou na to dost, ne? Ty ceny tady, to je hrozný.

Jahody nasbírány, táta odpočinut a pokračuje se dál. Cesta se odkloňuje od kolejí a tak naděje, že se dojde na nádraží s hospodou, padá.

- Tak, mámo, dojdem nahoru. Na kopci musí něco být. Přece by jinak lidi nelezli nahoru, kdyby tam nebyla hospoda, ne?

Pokračují stále nahoru a nahoru a nahoru a nahoru a nahoru. Až jsou nahoře. Sice nahoře, ale uprostřed lesa.

- No, mámo. Tak jsme asi nahoře. To je ale divný. Hospoda nikde, cedule s názvem hory nikde. Výhled žádný. Ty stromy mohli teda vykácet, ať je aspoň něco vidět, když už člověk doleze až sem.

Na nedalekém stromě je schránka a uvnitř zápisník a propiska.

- Hele, mámo. To je vrcholová kniha. Já věděl, že to není jen tak obyčejný kopec. Určitě je to největší kopec v Norsku, jinak by tady ta knížka nebyla. Tak se zapíšem, mámo, ať všichni vidí, že Češi nejsou žádní chcípáci.

Kniha je celá hustě popsaná. V jednom rohu je trošku volného místa a tak tam táta vepíše: Byli jsme tu. Homolkovi.

- Ale příště teda jedem do Krkonoš, mámo. Maj tam lanovky, které tě vyvezou až nahoru, kde je vždycky hospoda a aspoň máš krásný výhled na ty panorámata. Ne, jak tady. A hlavně to nestojí takové nekřesťanské peníze.

Cesta na sever - den 15, den 16

Den 15 - Skar - Kvam

Právě jsem snědla soba. Jen doufám, že to nebyl Rudolf, nevím, kdo by pak dětem v Americe vozil vánoční dárky. Ale vezmu to od začátku.

Včera večer do mé chaloupky přibyl Alf (ano, jmenuje se stejně jako ta příšera z televizního seriálu a ano, je to poměrně běžné norské jméno). Alf je z Osla a tak na pouť vyšel tradičně z domu. Tak jsme si večer dali partičku backgammonu, která má tak složité pravidla, že ani nejde vymýšlet nějakou strategii, a šli spát.

Ráno se se mnou rozdělil o jeho ovesnou kaši a já o můj čokoládový koláč. Miluju tenhle poutnický barter - při obědě to zase byla čokoláda a kafe. A protože jsme měli tento den naplánovanou stejnou cílovou stanici, měla jsem poutnický doprovod. Alf nejen, že je Nor, takže mě průběžně učil další norské slovíčka, ale je učitel historie a literatury a taková chodící zásobárna příběhů. Tak jsem dostala další lekci norské historie a mytologie a k tomu jednu pověst o údolí Gudbrandsdalen, kterým jsme právě procházeli. Tak poslyšte, teda spíš počtěte.

Král Olaf se rozhodl v Norsku šířit křesťanství. Přijel k nejmocnějšímu muži tohoto údolí, po kterém je celá oblast pojmenována. Ráno se sešli všichni důležití muži údolí s králem u kulatého stolu. Král Olaf je vyzval, aby mu řekli, kdo je jejich Bůh. Muži přinesli sošku Thóra a ukázali ji králi se slovy - toto je náš Bůh. A požádali krále, ať jim ukáže jeho Boha. Král odpověděl - můj Bůh je světlo. V tom okamžiku začalo na východě vycházet slunce. Všichni muži se zadívali na východ a král Olaf vzal svou hůl a rozbil sošku Thóra. Ze shnilého dřeva začali vylézat hadi a brouci a všichni muži, když viděli ten zázrak, se obrátili na křesťanství. A tak vzniklo křesťanství v údolí Gudbrandsdalen.

Nocleh byl naplánován v kempu v Kvamu, kde bylo tentokrát narváno - další 3 poutníci. Protože tam byla kuchyňka a blízko obchod, mohla jsem se zase těšit na pořádnou večeři. V normálním životě se bez masa celkem v pohodě obejdu, ale tady na pouti se měním na pravěkého člověka, který křičí, že chce MASOOOO. A když už teda maso, tak něco tradičně norského, takže to tentokrát odnesl chudák sob. A byl fakt luxusní. K tomu ještě jako dezert zmrzlina jako poutnický bonus od majitele kempu a ke štěstí nám nic nechybělo. 

Den 16 - Kvam - Otta

Ráno se v tradičním norském tažení pokračovalo a tak jsem na snídani dostala chleba s hnědým sýrem. Což je kozí sýr, který má hnědou barvu a překvapivě sladkou karamelovou chuť. Samotný není nic moc, takový lepivý a divně sladký, ale s chlebem chutná fakt dobře. Tradičně se na něj tady v Norsku dává ještě marmeláda. Mimochodem, věděli jste, že škrabky na sýr jsou norský vynález? A jsou na něj patřičně hrdí. Takže v reálu v kempu najdete čtyři škrabky na sýr, ale jenom jeden nůž.

Alf odjížděl zpět do Osla a pokračovat bude příští rok, takže zbytky od večeře jsem vyfasovala na cestu já.

Hned na začátku dne mě napadlo, že je na čase si sehnat poutnickou hůl. Tak jsem chvilku hrabala v lese a našla jednu dokonalou - dostatečně vysokou, ale ne zase moc a lehkou a pevnou. Tak jsem ji pojmenovala, pokřtila v jednom norském potoku a vyprávěla jsem jí, jak spolu půjdem do Trondheimu. Asi toho na ni bylo moc, protože při pauze u vodopádu na sebe radši nechala spadnout kámen a batoh, a spáchala sebevraždu zlomením.

Vsuvka ohledně povídání. Na pouti si člověk povídá naprosto se vším, co potká - s krávami, ovcemi, koni, mravenci nebo trávou a lesními jahodami. Povídá si se svým batohem, botami i holí. I když povídá je možná silné slovo, ony totiž moc neodpovídají, takže je to spíše jednostranná konverzace. No jo, člověk si musí s někým popovídat, když celý den skoro nikoho nepotká a navíc batoh, boty a hůl jsou s vámi pořád, takže k nim máte vybudovaný celkem úzký vztah. Ale když se vrátíme do běžného světa, jsme zase normální, fakt.

Tak jsem původní hůl nechala svému osudu a vydala se na pátrání po nové. A asi po hodině byla úspěšná. Tentokrát jsem ji radši už nepojmenovávala a čekala, kolik vydrží. A byl to opravdu zatěžkávací test. Dneska byl snad nejnáročnější den - naaaahoru a dolů, takže nejen hůl, ale i sob v batohu, se fakt hodili.

Po prvním megakopci jsem dorazila zase úplně dolů, dávala si pauzu v kempu a přišel ke mně místní pracovník s dotazem, jestli jsem poutník. Když jsem přikývla, zeptal se mě, kam to mám dnes naplánováno a poté, co jsem odpověděla, že do Otta, mi nabídl odvoz. Na mou námitku, že chodím pěšky, mi odpověděl, ať si to promyslím, protože je to zase úplně nahoru a úplně dolů. Anebo prý můžu jít okolo silnice E6, která je v této oblasti poměrně rušná. Tak jsem si to nechala projít hlavou a vydala se do kopce. Přece jen, cesta je daná a mým úkolem je jen po ní kráčet. Vytáhla jsem další triumf z rukávu a nasadila si sluchátka, aby mě muzika trochu popohnala v cestě.  Což vždycky pomůže. Nakonec ani ten kopec nebyl tak strašný, navíc z něj byl jako obvykle nádherný výhled, a já zdárně došla až do Otta. I s celou holí.

Cesta na sever - den 14

Den 14

Dale-Gubrands - Skar

Ráno jsem se vzbudila v pět a nemohla usnout. Tak jsem šla psát blog. Už od rána se začínám těšit, jaké překvapení mi přinese nový den. Tak trochu jako malé dítě, které nemůže dospat na Vánoce.

Snídaně byla dokonalá. Kafe a místní domácí čokoládový koláč. S těžkým srdcem jsem si ho půlku nechala na další den. Pozorní čtenáři už nejspíš z mého blogu poznali, že snídaně jsou nejoblíbenější částí mých dnů. A když mám fakt dobrou snídani, je to hned krásnější začátek nového dne. Dneska byl start úžasný. 

Celé dopoledne jsem psala a přemýšlela, jestli si mám udělat další den volna nebo pokračovat v cestě. Za oknem to vypadalo fakt hnusně. Vítr se honil s deštěm a předpověď nevypadala úplně optimisticky. Urs to vzdal rovnou a řekl, že zůstává další noc.

Za mě to vyřešila slečna z poutnického centra a doporučila mi jít jen 6 km do další ubytovny, která fakt stojí za to. Tak jsem se nakonec vydala do deště. Naštěstí za oknem to vypadalo mnohem hůř než ve skutečnosti. Bylo celkem teplo a pršelo jen občas. Jít kolem silnice nebyla zrovna hitparáda, ale lepší než jít v mokré trávě, kudy vedla oficiální stezka.

A tak jsem došla do dalšího herbergu. Byla to historická farma, která měla kořeny v dobách Vikingů, a už od středověku tam spávali poutníci při svých cestách. Dokonce i ve stejné budově. Tak trochu živé muzeum. Když jsem nahlédla dovnitř, musela jsem uznat, že vypadá fakt historicky, ale zároveň dost strašidelně. Rozhodně se mi tam nechtělo samotné přespávat. Po cestě jsem si ještě přečetla, že kopec vedle je bývalé pohřebiště z doby bronzové, a bylo definitivně rozhodnuto, že půjdu dál. Mimochodem, v Norsku je každý druhý kopec nějaké bývalé pohřebiště. Zpočátku mi to přišlo celkem zajímavé, ale teď už trochu děsivé.

V jednom průvodci radili, že když je nejhůř, můžete spát u kostela, kde je vždycky nějaký přístřešek. Ale u kostela je vždycky taky hřbitov, takže pro mě osobně je tento tip naprosto mimo. Tak odvážná zase nejsem.

Tak jsem pokračovala dál, stoupala výš a výš a při procházce deštěm v oblacích si uvědomila, že už jsem v polovině svojí cesty. Shodou okolností mě čeká ještě cca 320 km, což je úplně stejně daleko jako byla moje cesta z Leonu do Santiaga. Já vím, zase ta falešná korelace. A najednou dojít do Trondheimu už nevypadá tak neuvěřitelně. Ne, že bych to měla úplně na háku, ale začíná to vypadat tak nějak reálně - stačí správný poměr pokory, respektu a odhodlanosti, a do toho samozřejmě přimíchat notnou dávku štěstí.

Tak jsem v tom sebedojímání vyšla na zatím nejvyšší kopec a nahoře mi vyrazil dech úžasný výhled do údolí. A po chvíli znovu nově zrekonstruovaná roztomilá malinká turistická chatička, která ještě voněla dřevem. Se dvěma postelemi, plynovým vařičem a nádobím, stolem a židlemi a hlavně s tím nádherným výhledem. Tak tady blízko nebe budu dneska spinkat.

Cesta na sever - den 13

Den 13 

Favang - Dale-Gudbrand

Už ráno, když jsem vstala, těšila jsem se, že si zopakuju včerejší sladkou snídani. Nedaleko bylo město s obchodem a tak jsem si mohla koupit, co hrdlo ráčí.

Po cestě jsem ale zjistila, že město je 4 km zacházka dolů a zase nahoru, takže jsem zamířila dle šipky "Ubytování pro poutníky 1 km" s nadějí, že si tam snad budu moct něco koupit. Když jsem došla na farmu, vítali mě otevřené dveře do domu a u nich pes, který mi místo hlídání radostně olizoval kolena, ale jinak nikdo nikde. Chvilku jsem obcházela celou farmu a hledala někoho, koho bych se zeptala na snídani, ale kromě bučících krav, které mi stejně nepomohly, nic. Tak jsem zamířila do jiné budovy označené jako herberg, kde jsem si udělala kávu a svoji instantní ovesnou kaši a v klidu se nasnídala.

Tady trochu odbočka, jak to tady funguje. Obecně je to tak, že ubytovny jsou prázdné domy nebo chaty, odemčené a uvnitř je kniha s instrukcemi, co a jak, s informací, kam dát kolik peněz a telefonním kontaktem pro případ nouze. A na konci žádost, abyste po sobě uklidili, až budete odcházet. Pokud je tam kuchyně, je často vybavená nádobím a jídlem s cenovkami a pokladničkou. Takže přijdete do herbergu, kde je překvapivě úplně čisto, přečtete si pokyny, hodíte peníze do schránky nebo krabice, kde jsou obálky s penězi od ostatních a pokud chcete, tak si vyberete jídlo z kuchyně a dáte peníze do pokladničky, z které si vezmete zpátky, když nemáte drobné. A ono to prostě funguje. Když jsem se o tom bavila s Peterem v Lillehammeru, tak tvrdil,  že je to díky obrovské norské poctivosti. Ale poutníci nejsou jen Norové. Já si trochu naivně myslím, že když se lidem ukáže tak velká důvěra, tak je jim prostě blbé ji zneužít. Nebo jsem úplně mimo? 

Tak jsem po snídani po sobě umyla nádobí, napsala lístek, co jsem prováděla a nechala tam drobné za kafe. Když jsem vyšla ven, potkala jsem paní domu a všechno jí ještě řekla osobně. Jediná reakce byla "jasně, v pohodě", pak si se mnou ještě popovídala, jak se mi jde a popřála šťastnou cestu.

Další přestávka byla naplánována tradičně u kostela.  A to jsem ještě nevěděla, jak úžasný kostel mě čeká - tradiční dřevěný roubený kostel, které se stavěly ve středověku bez jediného hřebíku, a pár jich ještě v Norsku zbylo. Trochu mě vyděsily čtyři autobusy turistů, přece jen je to, po putování lesem a potkání maximálně čtyř lidí (zato nespočet ovcí a krav) za den, trochu změna. Zatím jsem si opodál v klidu lízala zmrzlinu, povídala s prodavačem o tom, jak sloužil v armádě v tundře, a pomalu se aklimatizovala. Pak jsem se zvedla a vydala se blíž s cílem vyfotit kostel, ulovit razítko a rychle zmizet. Můj úmysl zmařila slečna u dveří, která mi spolu s razítkem podala milou informaci, že poutníci mají vstup zdarma. Uvnitř už naštěstí tolik lidí nebylo, přece jen vstupné stálo 50 NOK a kostel byl i zevnitř neméně krásný.

Dalším hřebem dne byl vodopád, kdy si voda prorazila cestu mezi dvěma skalami. Sice trochu zacházka, ale rozhodně stála za to. Konečně pořádný 20-metrový norský vodopád.

Večer jsem plánovala dojít do poutnického centra v Dale-Gubrands, tak jsem si koupila pořádnou večeři. Pečlivě jsem prostudovala mapu, vrstevnice a viděla, že mě čeká cca 8 km víceméně po rovince. To zvládnu i s o kilo těžším batohem. Tak si tak jdu, sním o kuřeti na večeři a najednou cedule - "Kvůli povodním a opravám silnice je cesta přesměrována přes velmi strmý kopec. Můžete případně jít náhradní cestou, která není značená, ale je zaznamenána v mapě zeleně." Mapa byla již notně vybledlá, takže zelenou bylo třeba si spíše domyslet než vidět. Nezbývalo mi, než se vydat přes strmou stezku a doufat, že nebude tak strmá a hlavně bude krátká. Byla strmá a dlouhá. Tak jsem se pomalu sunula nahoru, batoh mě táhl k zemi, a já marně přemýšlela, jaký fígl asi používají nosiči v Himalájích. Když jsem se konečně vyškrábala nahoru, uvědomila jsem si, že nevím, jestli  tahle nová cesta vůbec vede přes poutnické centrum. Pro jistotu jsem zavolala a pán z poutnického centra mě ubezpečil, že ano, jen mám jít po značkách. Tak jsem pokračovala dál, přelézala další a další ohrady a centrum nikde. Jen nade mnou se začaly shlukovat podezřele černé mraky. Tak jsem znovu, už malinko v hysterii zavolala, jestli jsem ho už náhodou neminula. Pán mě opět uklidnil,  že určitě ne, protože první musím  zase sejít dolů. Pomalu začínalo kapat a já se klouzala dolů z toho obrovského kopce, který jsem předtím celý vyšlapala, a konečně uviděla svůj vytoužený cíl. Posledních 200 metrů už jsem šla v lijáku a sice zmoklá, ale hlavně šťastná, dorazila do vytoužené konečné stanice tohoto dne. Kde se mi dostalo vřelého přivítání v podobě čaje a kávy zdarma a znovusetkání s Ursem. Šla jsem rovnou do teplé sprchy, půlku kuřete směnila s Ursem za půl zmrzliny a těšila se do postele. Na světě je tak krásně!!!

Cesta na sever - den 11, den 12

Den 11

Lillehammer - Oyer

Na samotu si zvyknete. Ale stačí jeden den bez ní a musíte si zvykat znovu.

Richard Bach, Iluze

Parafrázovala bych slova Richarda Bacha a místo samoty bych dala putování. Stačila jeden den pauza a nožkám už se zase nechce. 

Ráno jsem se vzbudila a konstatovala, že předpověď měla pravdu. Doslova lilo a mně se do tohoto fakt nechtělo ani vystrčit nos. Ale putuje se za každého počasí. Tak jsem v klidu vstala, nasnídala se, povyprávěla s Petrem, Peterem a novou couchsurferkou Švýcarkou Stephanií - mimochodem taky poutnicí, která půjde cca 10 dní , která přibyla přes noc a tak nějak pomalu se chystala. Stephanie měla přichystaný podrobný plán na celé její putování, denní počet kilometrů a domluvené ubytování i s případnou rezervou. Na otázku, kde budu spát já, jsem jí odpověděla, že ještě nevím, podle toho, jak se mi půjde. Tato odpověď ji trochu vylekala. 

Tohle byl přesně jeden z těch dnů, kdy nevíte co by. Pořád jsem zastavovala a jedla. Snědla jsem víc čokolády než za celou cestu z Osla do Lillehammeru, všechny oříšky a sušené plody a táhla se dál. 

Až jsem potkala dalšího poutníka - Urse. Urs znamená medvěd a je to prý typické švýcarské jméno. Na mou otázku, jestli je poutník nebo jen tak turistikuje, šalamounsky odpověděl, že turistikuje na svatoolafské cestě. Když jsem mu řekla, že já taky, namítl, že mě možná zná z knižek hostů. Tak jsem mu dala jako malou nápovědu fakt, že jsem z České republiky, a on vyhrkl moje jméno. Wow, zná mě z knížky, připadám si jako celebrita. 

Co se týče knížek, opravdu mi tady hodně chybí. Potkala jsem spoustu mobilních knihoven nebo knih v herbergách (ubytovnách pro poutníky), ale radši jsem je neprozkoumávala. Při mém štěstí bych tam našla nějakou skvělou knížku v angličtině a ta se mi rozhodně nechce tahat. Nehledě na to, že na to nemám čas. A tak si aspoň před spaním čtu knihy hostů. Dlouho byla mou hrdinkou Sheena z Filipín, která šla taky sama a já o ní četla skoro v každé ubytovně. Pak se k ní přidal Dave, který šel ale předtím s Renatou. No, hotové Beverly Hills. Rozhodně nejvtipnější knižní hlášku jsem našla v poutnickém centru v Hamaru od Jenny z Německa: Milí ostatní poutníci, cítila jsem se v tomto velkém domě osaměle, tak jsem šla spát do stanu. Jsem na pravé straně budovy. Když dorazíte, přijďte mě pozdravit. Budu moc ráda. Jenny.

Ale zpátky k Ursovi. Urs chodí rychle, tak jsem se k němu přidala za chvilku jsme společně ušli několik kilometrů, ani jsem si to nestačila uvědomit. Než jsem musela zabočit do města a koupit si zásoby, protože jsem všechny snědla. Jako třešinka na dortu mě ještě navečer čekal déšť a tak jsem byla ráda, že jsem dorazila na místo k přespání, i když jsem rozhodně nezlomila denní rekord v putování. 

Den 12

Oyer - Favang

Může být něco krásnějšího, když vás v neděli ráno pošimrá slunce na nose a vy otevřete oči a vidíte jen modrou oblohu, než si obléknout sukni, uplést si dva copy a do nich sedmikrásky a takto trochu hippie se vydat putovat norským lesem? Lesem s cestami vystlanými jehličím a mechem a vonícím jak vánoční stromek. Za kilometr dojít k farmářskému herbergu, kde si koupíte kávu a koláč k snídani. Potom jít pasekou, kde vás obletují motýli, v lese zase komáři. Všude okolo lesní jahody a borůvky. Občas přejít přes dřevěnou lávku přes rozbouřený potok. No, asi bych musela hodně vymýšlet, abych něco lepšího našla. 

Za tři hodiny, když jsem funěla do kopce, už mi to tak super nepřišlo. A večer, když jsem ponořena v myšlenkách přehlédla šipku a bloudila, jsem se už sama sebe ptala, kdy mě proboha napadla ta pitomá myšlenka jít zase putovat.

A takhle je to každý den. Ráno vyjdu, cítím se šťastná, batoh je lehký a já si hezky vykračuju a vesele prozpěvuju. A večer jsem ráda, že se nějak doplazím do místa, kde můžu přespat a sprcha je vysoce ceněný bonus.

Za Lillehammerem prý začíná ta krásná část. A je to pravda. Jezero Mjosa po mé levici vystřídala zelená řeka Lagen, která si vyhloubila cestu v údolí. Okolo ní se po obou stranách vzpínají vysoké stráně se všemi odstíny zelené s lesy a pastvinami a občasnými roztroušenými domečky. Což znamená, že i cesta je náročnější a vede nahoru a dolů a zase nahoru a zase dolů. Po cestě míjím spoustu farem a přelézám spoustu žebříků do ohrad, kde ani nevím, co se pase.

Až v jedné měly krávy přímo na cestě odpolední siestu. Když jsem je slušně požádala, jestli by mi laskavě neuvolnily místo, tak se vyděšeně se zabučením zvedly a odběhly. Tak jsem zkontrolovala, jestli na sobě nemám něco červeného a neohroženě přelezla žebřík přes ohradu. Krávy jsou zvláštní stvoření. Nejdříve se vás bojí, pak vás chvíli zkoumají a když zjistí, že od vás žádné nebezpečí nehrozí, tak se vydají k vám. Takže to vypadalo asi tak, že jsem šla já a za mnou stádo krav. No, nebylo úplně příjemné mít je za zády. Když jsem se zastavila a otočila, tak dělaly, jakože nic, že za mnou vlastně vůbec nejdou, jen se v klidu pasou. Tak jsem šla dál a celé stádo zase za mnou. Tak mě hezky doprovodily až na konec ohrady, kde jsem se s nimi rozloučila a šla dál vstříc Trondheimu. 

Přestávka v cestě na sever - den 10

Den 10 - Lillehammer

Na výroční desátý den byla naplánována přestávka. Jen jsem pořád váhala, jestli ji uskutečnit. Dle předpovědi počasí mělo být jeden den jasno a slunce a další dny pršet. No, a když je krásně, je lepší putovat než lenošit.

Už když jsem se ráno líně protahovala, tušila jsem, že přestávka bude. Navíc můj couchsurfingový hostitel Peter byl tak milý a pohostinný, že zůstat další den byla radost.

Lillehammer - malé kladivo - je sice olympijské, ale v podstatě malé město. Ale jedna věc, která opravdu stojí za vidění je venkovní muzeum Maihaugen. Sbírka domů z různých období historie.

Cesta od Petera do Maihaugenu vede mezi dvěma olympijskými halami. V jedné se zrovna něco upravovalo a byla oteřená, tak jsem tam zvědavě vlezla. A ať si říká kdo chce co chce, olympiáda zanechává stopy. Když jsem vešla do haly, úplně jsem se do ní ponořila. Nejen, že tam byla olympijská výstava. Když jsem si sedla na tribunu, cítila jsem jejího ducha - živě jsem si dovedla představit hokejový zápas - fandící fanoušky, křičící komentátory, rachot hokejek, troubení a hlavně atmosféru kolem. Byla jsem chvilku v úplně jiném světě.

A teď k Maihaugenu. Kolekci tvoří staré vesnické a farmářské domy, kterých je opravdu hodně. Jsou fakt zajímavé - starý dřevěný kostel, škola, domy ze středověku i novější - ale v podstatě takový náš Rožnov. Co mi přišlo mnohem zajímavější byla sbírka cca 10 domů z 20. století. Pokud, stejně jako já, rádi prozkoumáváte cizí domy, je toto ideální místo. Staré přestěhované domy i s vnitřním vybavením, které si můžete projít a prozkoumat. K tomu v téměř každém domě "průvodce" oblečený v dobovém oblečení s dobovým účesem, který vám vypráví svůj příběh. A tak, než se zase vydáme znovu na cestu, pohodlně se usaďte a jeden si přečtěte:

Tento dům byl postaven v roce 1939 a teď je rok 1944. Můj manžel je ve válce a děti jsou na venkově. Je tam více jídla. Tady ve městě už nemáme téměř žádné. I v Oslu prý v parcích pěstují brambory, jsou důležitější než růže. Místo kávy si děláme speciální nápoj z hrachu, který opražíme  a pomeleme. Káva není nikde k dostání. Nechutná to úplně jako káva, ale je to teplé a má stejnou barvu. (Pozn. autorky - nechutná to ani nijak špatně, téměř bez chuti.) Brzy začne zrát ovoce a tak si schovávám lístky na cukr, abych mohla udělat marmeládu a tak je aspoň uchovat. Ve vedlejším pokoji bydlí svobodná žena s dítětem. Chudák, nevím, jak to s nimi dopadne. Nemá manžela, to je opradu velký problém. Otcem dítěte je navíc německý voják. Je to milý kluk, ale je to Němec. Zatím si přivydělává šitím a opravami oděvů, ale těžko říct, jak to s ní bude dál. Je to složité. Už aby válka skončila...

Čtyři a půl hodiny jsem zkoumala celé muzeum a stihla zhlédnout ještě i výstavu o historii Norska od doby, kdy zemi pokrýval ledovec až do současnosti. Když jsem vycházela, uslyšela jsem češtinu a tak jsem si nepoznána sedla opodál. Zrovna přijela skupina z Česka a průvodce jim vyprávěl, jak to v muzeu chodí. "Za půl hodiny se zavírají domy, odejdou ti krojovaní. Ale to vůbec nevadí, podíváte se přes okno. No, a za dvě hodiny se sejdem u autobusu." Ach joo, asi už nikdy nebudu moct jet nikam s cestovkou.  

Na závěr mého krásného odpočinkového dne mě čekalo ještě grilování a jako dezert grilovaný ananas, který jsem ochutnala úplně poprvé v životě. Je vážně luxusní.

Cesta na sever - den 8, den 9

Den 8 
Veldre Kirke - Brottum

Prší.

Na dešti není to nejhorší, že musíte nosit pláštěnku.

Ani to, že  vám kapuce neustále padá do obličeje, takže  nevidíte na cestu. Až si ji nevyhnutelně zaháknete za  uši, takže vypadáte jako červený trpaslík s pořádně odstávajícíma ušima.

Ani to, že když se vám chce na záchod, musíte první čtvrt hodiny jít, než najdete jakžtakž suché a neblátivé místo, kam si položit batoh. Které stejně nenajdete, takže ten batoh pak prostě někam odhodíte. Rozepnete pláštěnku, sundáte batoh. Následuje snaha batoh i s pláštěnkou nasadit zpět, přičemž zamokříte sebe i batoh, protože se vám do něj pláštěnka zamotá a nakonec můžete pokračovat.

Nejhorší je pro mně, že se nemůžu rozplácnout kamkoliv do trávy, dát si svačinu a jen tak pozorovat tu krásu okolo.

Tentokrát to naštěstí nebyl kontinuální déšť, spíše jen přeháňky. Takže než přišla řada na svačinu, hezky mi uschlo dřevěné molo a já na něm mohla rozložit svůj prostírající se ubrousek. Svačiny na mole miluju, i když to tentokrát nebylo u fjordu, ale "jen" u jezera. Připadám si jako hrdinka takových těch romantických filmů, co je dávají o víkendu ve dvě na Barrandově. Až na to, že místo sandálků mám pohorky, místo letních šatů kalhoty do deště a funkční mikinu, místo krásného účesu vlasy splihlé od pláštěnky a místo makeupu loupající se nos. Jo, a ten člun a chatu u jezera, tak ty taky nemám. Ale jinak jsem skoro tam, v tom filmu. Když o tom tak přemýšlím, ještě jsem neviděla Norku v letních šatech a sandálkách. Všichni tady pořád nosí sportovní oblečení.

Tento den byl ve znamení pravidla čím více ujdeš dnes, tím méně musíš ujít zítra. Což se hodí, ale někdy je to tak, že večer se unaveně plazím dva kilometry hodinu, které druhý den ráno ujdu bez mrknutí oka ani ne za půl hodiny a k tomu s písničkou na rtech. Tak si tu necelou dvacítku do Lillehammeru nechám na zítřek.

Den 9
Brottum - Lillehammer

Poručíme větru dešti. Dobyjeme olympijské město.

Takhle by se dalo ve zkratce popsat putování tohoto dne. Teplota cca 12 stupňů, vítr a déšť. Počasí, že by poutníka nevyhnal.

Hned na začátek jsem si zašla koupit koláč na snídani, abych si ten dnešní den trochu osladila. U obchodu byla pošta, na poště stoleček, na stolečku termoska a plastové kelímky a v termosce káva. Když jsem se nesměle zeptala, jestli si můžu trošku nalít, paní jen mávla rukou, ať si naleju kolik chci. Káva a koláč na snídani. Úžasné. Existuje snad lepší začátek dne pro poutníka? Nooo....upřímně, existuje. Když je ta káva dobrá. Tahle byla totiž odporná. Hned se přiznám, že co se týče kafe, jsem trošku vybíravá. Ale tohle nebyl ten případ. Tahle byla fakt hnusná. Nejspíš instantní a pořádně silná, takže jediná chuť byla kyselost. Snažila jsem se to zajídat koláčem, protože i tak to byla káva a navíc dárek od cesty. Přece to nevyleju. No, vydržela jsem půl kelímku a zbytek vylila. A stejně jsem ji ještě další dvě hodiny cítila v žaludku a čekala, kdy bude chtít ven.
Tak jsem vyrazila vstříc Lillehammeru. Cesta mě čekala krátká, zato vydatná. Jakmile přestalo pršet, cesta mě zavedla do vysoké mokré trávy, abych si jako nemyslela, že ty suché kalhoty mi zůstanou. Když jsem vyšla celá mokrá z trávy, čekaly mne mokré kameny, po kterých jsem se klouzala spíš dolů než lezla nahoru a pak po nich přeskakovala potok. Jen jsem čekala, kdy skončím ve vodě celá i s batohem. Ale dneska by to zas takový problém nebyl, protože v Lillehammeru mě čeká couchsurfing u Petera a jeho rodiny. Ale všechny nástrahy jsem překonala a Lillehammer mě uvítal skokanským můstkem, který jsem viděla jako první.

Znáte ty okamžiky, kdy se cítíte staří? Když jsme docházeli s Thomasem do Hamaru, ukazoval mi olympijskou halu na rychlobruslení ve tvaru obrácené lodi, které se říká vikingská loď. A k tomu dodal - všichni tady pořád blázní ohledně olympiády, i když už to bylo před věky. Nikdo jiný už si to nepamatuje. Zas tak dávno ne. Já si to pamatuju - ohradila jsem se. A v tu chvíli ta myšlenka - no jo, už nejsi nejmladší.
Ale je to pravda, všichni tady pořád žijí z olympiády - olympijský park, olympijský stadion, olympijský hotel. Ale vůbec se jim nedivím, taky bych z ní žila. A jak tak přemýšlím, myslím, že je to možná první olympijské město, které jsem navštívila...
Další pozoruhodnost Lillehammeru je, že tu žila a zemřela Sigrid Undset, norská autorka, která získala Nobelovu cenu za literaturu. Hlavně za knížku Kristin Lavrandatter, která líčí život v Norsku ve středověku. Na tu a na norského malíře Muncha jsem byla upozorňována už od Osla. Tak už se těším,  až si knížku přečtu. Třeba až bude někdy tak hnusně jak dnes a já nebudu putovat.

Cesta na sever - Den 7

Den 7
Hamar - Veldre Kirke

Kdybych si měla své putovací dny pojmenovat, tak tento by se jmenoval pan Bláznivý.

Když jsem se ráno probudila, déšť bubnoval na střechy. Naštěstí, než jsem se nasnídala a vybatolila, tak přestal. Oblékla jsem si své kalhoty do deště, které totálně promokají (ale taky bleskově schnou, takže někdy ani promoknout nestihnou) a srdnatě se vydala do dalšího dne. V Hamaru cesta vede okolo ruin starého dómu, který je zakryt skleněnou konstrukcí a tvoří tak jakousi skleněnou katedrálu. V Hamaru to ještě šlo, ale jakmile jsem zašla za město, střídavě jsem nasazovala a sundávala pláštěnku, protože pršelo a následně svítilo slunce a takto pořád dokola. Záhadně mi mizely značky a objevovaly se v protisměru. Prostě si tak jdu a potkám šipky a značky, které ukazují tam, odkud jsem přišla. Myslím, že bych si všimla, kdybych se otočila a šla opačným směrem. Už jsem začala podezřívat troly, že mi otáčí značky a přemalovávají šipky. Ani bych se jim nedivila, když jim pořád užírám lesní jahody a borůvky. A pak se zase značky objevily ve správném směru. To se několikrát opakovalo, tak jsem šla dál a jen doufala, že si nedělám okružní jízdu a večer nedorazím zase zpátky do Hamaru. 
Když najednou značky přestaly úplně, trochu jsem znejistila a podívala se do navigace, kde vlastně jsem. A ejhle, dle ní jsem plavala v jezeře asi 20 km západně od Svatoolafské cesty. Hezké. Tak jsem navigaci zase zavřela a vydala se rovnou za nosem s důvěrou, že mě cesta povede. A ony se ty značky nakonec zase objevily.

Pak jsem si jen tak z nudy zahrála na honěnou s deštěm. Tedy nejdříve jsem zkoušela přemluvit velký černý mrak, jestli by se laskavě nemohl posunout trochu doleva a tam se vypustit. S mrakem to ani nehlo, tak jsem poněkud natáhla krok a s prvními kapkami doběhla ke kostelu. K hlavnímu vchodu jsem to nestihla, tak jsem se aspoň schovala do zádveří sakristie. Dovnitř jsem neměla tu drzost jít, i když bylo odemčeno. Zanedlouho se otevřely dveře a vyšel ven muž, který se mě chudák samozřejmě hrozně lekl. Tak jsem vykoktala, že se schovávám před deštěm a jestli je otevřený kostel, a byla jsem laskavě zavedena dovnitř a ještě dostala razítko do pasu.
Mezitím už přešel největší déšť a já znovu nasadila pláštěnku a vydala se dál. A moje milá cesta mne tentokrát vedla po stehna vysokou totálně mokrou trávou, takže mé schovávání před lijákem naprosto pozbylo smyslu. Byla jsem mokrá tak jako tak.
Je vidět, že cesta má fakt smysl pro humor.
Počasí se už ani nerozmýšlelo, jestli má tedy pršet nebo svítit sluníčko a bralo to všechno najednou. To už jsem se ani neobtěžovala s pláštěnkou, protože kapky usychaly rovnou na mně.
Ale jak víte, bez deště by nebyla duha, tak se na jednu norskou podívejte.

Cesta na sever - den 6

Den 6
Ekeberg - Hamar

"Jaký je den?" zeptal se Pú.
"Je dnes," odpovědělo Prasátko.
"Můj nejoblíbenější den," řekl Pú.

Obrázek s tímto textem mám jako pozadí na mobilu a vystihuje mé tři poslední dny, které se staly oblíbeným, oblíbenějším a ještě oblíbenějším.
Už pátý den v kuse mi sluníčko svítí na cestu.
Ráno jsem si dala snídani venku s výhledem na jezero a lesy  a pastviny všude okolo. Tentokrát ve společnosti koňů.

Cíl dnešního dne byl jasný - dojít do Hamaru, což bylo jen 23 km daleko, pohodička.
Celé dopoledne bylo jedno velké poděkování, kdy mě zaplavila vlna vděčnosti za všechno a všechny v mém životě a já děkovala všem, na něž jsem si vzpomněla. Kdyby tu byla volba smajlíků jako na Facebooku, zvolila bych  "cítí se požehnaně".
Přišla jsem k prvnímu otevřenému kostelu a pán, o kterém jsem se později dozvěděla, že je místní pastor, se ke mně okamžitě vrhl a se slovy "ty jsi poutnice" mi pomáhal sundat batoh. Načež si se mnou asi půl hodiny povídal v kostele a všem příchozím mě hrdě představoval, jako poutnici, která jde do Trondheimu pěšky. Pokud nejevili dostatečný obdiv, ještě přidal že sama a napověděl jim, jak ohromující to přece je. Až jsem si trochu připadala jako exotická zvěř.
Po dalších 4 kilometrech jsem nakoukla do nově otevřené ubytovny a zeptala se, jestli si tady můžu odpočinout a dát si kávu. Ubytovnu provozovala asi 60 letá žena, která tam měla farmu s koníky. Ke kávě mi přinesla ještě sušenky, džus a nakrájený meloun a bylo z toho další kouzelné setkání a hodinka povídání o mém putování a jejím životě, o Norech a o všem tak dokola.

Po dalších pár krocích u mě zastavilo auto a z něho vystoupil Thomas, můj první poutník. Má problémy s nohou a tak se nechal kousek popovézt. Oba jsme byli patřičně nadšení z toho druhého, jakože "huráááá, konečně poutník" a společně doputovali až do Hamaru. A tady jsem se stala opravdu masňáckou poutnicí. U poutnického centra je ubytovna, tedy skoro hotel s postýlkami s čistým povlečením, ručníky a konečně sprchou za 300 NOK. Tak jsem se konečně trochu zkulturnila. Na večeři jsme měli luxusní pasta carbonara a k tomu jsme se přecpali waflemi s malinovou marmeládou a smetanou. V kuchyni jsme objevili speciální waflovač, který dělá wafle se znakem svatoolafské cesty a společně zhodnotili, že ho prostě musíme použít. Nepřestává mě udivovat, že o člověku, kterého potkáte na cestě, se dozvídáte úplně jiné věci než normálně. Většinou se úplně přeskakuje obecný úvod, zato vím o spoustě věcech, které ho v životě trápí a jak co prožívá. Thomas pokračuje ráno lodí na druhou stranu jezera a dále po východní cestě, tak opět vyrážím sama a těším se na nová setkání.
No, vidím, že pro osamělý život poustevnice bych se nejspíš opravdu nehodila.

Cesta na sever - den 4, den 5

Den 4
Dal - Lysjoen
Ráno začalo ideálně, cheesecakem a kávou, ale než jsem se vyštrachala z postele, napsala příspěvek a trochu pracovala, bylo 12 hodin. A to mě ten den čekala celkem štreka. Něco přes 30 km.
První přestávku s mojí oblíbenou svačinou - chleba s avokádem a mozzarelou - jsem si dala v Eidsvollu, na místě, kde byla v roce 1814 podepsána norská ústava. Tímto jsem pochopila, co to znamená, že budu kráčet po historii Norska....a já si myslela, že potkám staré vikingské kostely nebo něco takového.
Že to úplně nebyl ten Eidsvoll, který jsem myslela, jsem pochopila o cca 5 km dál, kdy jsem došla do městečka jménem Eidsvoll. A tímto zároveň zjistila, že jsem ušla cestu o cca 5 km kratší, než jsem myslela. Hrozné. Potřebovala jsem utěšit a pomoct mi mohla jedině zmrzlina. Tak jsem si rovnou koupila tu nejlepší - royal, což je něco jako místní magnum, zalitou dvojitou vrstvou čokolády a mezi nimi karamel. Mňaaaaaaaaaam. Kdybych o mojí cestě natočila film, tento záběr by tam určitě byl - jak sedím na trávě, vyhřívám se na sluníčku a šťastně lížu nanuk.
Téměř nepřetržité světlo v Norsku má tu výhodu, že můžete putovat, co vám síly stačí. No, i když nevím, jestli je to výhoda. Když jsem se v půl jedenácté doplazila do chatky u jezera Lysjoen, tak už těch sil moc nezbylo. A stejně jsem asi další hodinu nemohla usnout. Hrozné světlo, fakt.

O pár kroků dál jsem dostala svůj první nevyžádaný dar. Přišel ke mně pán a jen tak mi dal třešně. Ani se nezeptal, odkud jsem, kam jdu, kdo jsem a zase odešel. Jen poděkovat jsem stihla.

Den 5
Lysjoen - Ekeberg
Jak často se Vám stane, že vás po ránu vzbudí cinkot zvonců oveček. No, po ránu. Ovečky se trochu opozdily, takže jsem byla vzbuzena až o půl jedenácté. Moje vstávací morálka začíná opravdu zaostávat.
V chatě jsem našla  kamínka a tak jsem si řekla, že toho využiju a udělám si k snídani čaj. A jala se je roztopit a ohřát si vodu. Chodila jsem přece do turisťáku a hltala Foglara, to musím zvládnout. A zvládla jsem...aktivovat detektor kouře. Začal mega hlasitě a protivně pípat a já všeho nechala a utíkala otevřít okno a rychle rozhánět vzduch pod čidlem. Jen jsem modlila, aby nebyl napojený na některou z hasičských stanic a za chvíli nepřijelo auto hasit požár.

Přesunula jsem se do vedlejší místnosti, zavřela dveře, aby se tam kouř nedostal a roztopila další kamna. A tentokrát už se povedlo. Fígl totiž spočívá v tom dát první papír a až na ten dřevo, kdybyste náhodou nevěděli.
A požárnické auto naštěstí nepřijelo. Dala jsem si snídani na terase a nafotila si stránky z průvodce, který byl v chatě k dispozici, abych k mým třem mapám měla ještě další informace. A konečně vyrazila.
Cesta byla dlouhá a místy rozbitá. Tedy spíše jsem měla svůj liný den a odpočívala asi za každý třetím kilometrem. A sama přemýšlela, kde nakonec skončím.

Ploužila jsem se okolo jezera Mjosa, které je největší v Norsku a mimochodem opravdu nádherné, s myšlenkami na to, proč jsem sakra radši nejela na Bali, kde noc v luxusním hotelu stojí stejně jako noc v ubytovně v Norsku. A šnečím tempem postupovala dál a dál, až jsem najednou došla do vesnice, která je vzdálena už jen 5 km od mé cílové chatky. Posledních pět kilometrů bylo pořád nahoru a dolů a já na každém kopci vyhlížela místo mého přenocování. Až jsem ji našla. Luxusně luxusňáckou super roztomilou mini chatičku s elektřinou a varnou konvicí, takže jsem při vaření čaje už nemusela provokovat detektor kouře. Za tu námahu rozhodně stála.

Cesta na sever - den 3

3. den

Jessheim - Dal

Peregrino, 

dáme víno,

pak půjdeme,

jen budeme.

Peregrino, peregrino.

Tak tuhle písničku složil a nazpíval jeden poutník o své cestě z Pamplony do Santiaga. Po hodině broukání jsem si ještě vzpomněla i na část sloky.

Šel jsem cestu dlouhou,

myšlenku pouhou,

do svý hlavy pustil...

Tak tuto myšlenku pouhou jsem měla dneska celý den v hlavě já a zpívala si ji pořád dokola. Při obzvlášť únavné cestě kolem silnice (FAKT NESNÁŠÍM chození okolo silnice) jsem jí vymyslela další dvě sloky. 

Cestu dlouhou jsem ovšem neměla, pouze cca 20 km do Dalu. Dal je indicky čočka a taky tam bydlí Kristýna, která se uvolila mě ubytovat.

Cestou do Dalu jsem možná viděla dva poutníky, aspoň vypadali jako poutníci, seděli u benzínky a svačili a já se k nim bohužel nemohla kvůli plotu dostat. Tak pořád jen tuším nějaké osoby přede mnou a za mnou. Ze zoufalství jsem se ptala na jiné benzínce jestli náhodou netuší něco o svatoolafské cestě, a kde bych mohla dostat razítko, a měla jsem pravdu, náhodou netušili vůbec nic. Po cestě jsem pohrdla možností si cestu prodloužit přes ohradu plnou koníků a krav a pokračovala rovně. Kůň byl krásně krotký, tak jsem si ho jen pohladila a pověděla mu, jak je krásný. A zároveň jsem si připomněla, že až přijedu, tak konečně musím zkusit tu jízdu na koni, o které přemýšlím už asi 15 let.

Nacházení Kristýny bylo trochu dramatické. Zrovna jak naschvál mi došel kredit na norské kartě, kde mám datové připojení. Kristýně mobil spíše nefungoval než fungoval, takže moje sms a volání nedostávala. A já bloudila a hledala dům, ve kterém bydlí. Až jsem dobloudila na nádraží, kam zrovna jako náhodou dojel vlak a já se tudíž mohla připojit na wifi, vyhledat na mapách ten správný dům a dojít k němu. Tam jsem ovšem obcházela byty a klepala, jestli někdo neví, kde bydlí. Potom znovu zkoušela volat a tentokrát už to naštěstí vyšlo a s Kristýnou jsme se našli. Určitě všichni znáte tyto úžasně dramatické situace, kdy něco zrovna jak naschvál nevychází, vy už skoro panikaříte a najednou se situace zničehonic obrátí.

Kristýna je úplné požehnání. Než jsem si stihla vyzout boty, už jsem měla na stole kávu, kolu a kuřecí polévku, prádlo v pračce a čistý ručník u sprchy. Následně jsem dostala ještě druhý chod, koupila mi ze svojí karty kredit, který jsem já ze svojí české nemohla zaplatit a poradila s nejlevnější letenkou. K tomu ještě starostlivé dotazy, jestli nemám žízeň, hlad, jestli nechci to nebo ono a ještě mi přibalila jídlo na cestu. A u toho všeho se tvářila, že to vlastně nic není. Ale JE. Opravdu. Takže znovu děkuji Kristýně...i všem dobrým lidem a za dary na mé cestě.
Jo, a abych nezapomněla, čtvrtkilový dresing jsem úspěšně vyměnila za topinkovou pomazánku. 

Cesta na sever - den 1, den 2

Starodávné keltské požehnání na zadní straně  poutnického pasu
Ať Tě cesta vede,
Ať vítr vždy fouká do Tvých zad,
Ať slunce svítí na Tvou tvář,
Ať déšť jemně zavlažuje Tvá pole,
A než se opět setkáme,
ať Tě Bůh opatruje ve své dlani.

1. den
Oslo - Holt Vestvollen
Není to nuda mít fotku s úvodním kamenem na začátku svatoolafské cesty v tričku a kraťasech, se slunečními paprsky a modrou oblohou v zádech? Hrozná. Proto mám svoji první fotografii v dešti a červené pláštěnce. Místo poutnice vypadám jako červená karkulka, která se vydala přes les k babičce. Jen bohužel nemám ten košík s vínem a bábovkou. Zato si nosím na zádech celý domeček.

Už jen najít ten první šutr byla celkem fuška. Půl hodinu jsme kroužili okolo místa, kde by to dle mapy mělo být, a on nikde. Už jsem si říkala, jak chci takhle dojít do Trondheimu, když nenajdu ani start cesty. Ale nakonec jsme začátek úspěšně našli a já tak mohla vyrazit.
První den byl deštivý, můj start do Santiaga byl taky deštivý. Tak jsem si obě znamení rychle spojila a  řekla si,  že to bude určitě stejně super cesta jako do Santiaga. V psychologii se tomu říká falešná korelace - spojování nesouvisejícího a označování za znamení.
První den překvapivě vedl téměř celý po Oslu. Ihned za Oslem  mě čekal na zdolání první kopec, vysoký celých 324 m. Nahoře byla vrcholová kniha, tak  jsem se do ní zapsala, aby všichni viděli, že jsem to taky zvládla.
Potom už jsem hledala jen boudičku nebo chatu na spaní, což bylo nejlepší překvapení dne. Uprostřed lesa byl totiž nejen avizovaný přístřešek, ale u něj postaveno mega týpí s dřevěnou podlahou a spoustou lavic a stolů a dvěma promítačkami. Nezamklé. U týpí stály dvě budky. A nebyly to obyčejné budky. Byly to kadibudky. Dřevěné kadibudky s vonnýma svíčkama a luxusním toaleťákem se štěňátkem (ať nedělám reklamu). K večeři jsem si dala lesní jahody a ani jsem neroztahovala karimatku a ustala si na obrovském měkoučkém fat boyi.

2. den
Holt Vestvollen- Jessheim
Ráno jsem se probudila s vědomím, že je aspoň deset hodin a já musím vstávat. Bylo totiž dost světlo. To je v Norsku trochu potíž. Tma emigrovala na jih. Takže je tady pořád světlo, no možná v jednu v noci je tak trochu šero. Tělo trochu protestuje a i když jsem každý den unavená, tak nechce  a nechce jít spát. Protože ve dne se přece spát nechodí.

Každopádně já druhý den vyskočila ze spacáku ještě před sedmou. Dost rozdíl oproti předchozímu tahání ze spacáku okolo desáté. Tak jsem se sbalila, rozloučila s týpím a budkama a vyrazila. V deset jsem přišla ke kameni 608 km do Nidaros - Trondheimu. Jak jsem mohla od dvou hodin předchozího dne ujít 35 km je mi doteď záhadou.
Cesta vedla celý den buď po asfaltu nebo vysokou trávou. Není nadto se pěkně suchá hned po ránu projít mokrou trávou a mít zase promočené kalhoty až nad kolena. Ještě že jsem si ráno prozřetelně navoskovala boty.
Když jsem si tak ve tři vzpomněla, že bych se mohla najíst a koukla se do mapy, kde je supermarket, nebyl vidět široko daleko. Měla jsem sice ještě placky s marmeládou, ale ty se mi nějak nechtěly jíst. Tak jsem si řekla, že to nějak dopadne a vyrazila dál. A ejhle, o 50 metrů dál jsem potkala obchod. Potěšena tím, jak se mi hezky daří, jsem tam nakráčela a sebevědomě si koupila něco, čemu nerozuměla, ale vypadalo to jako kaše z cizrny nebo jiné zeleniny. A těšila se na sváču. Po ochutnání venku jsem zjistila, že je to dresing do salátu. S plackou a rajčetem to nebylo úplně nejhorší, ale čtvrt kila dresingu opravdu nesníte. Tak to teď musím tahat v batohu, asi někoho podaruju.

Cílem toho dne byl Jessheim, kde jsem měla domluvené spaní přes couchsurfing, což mělo být podle mapy cca 25 km. Když už jsem šla opravdu podezřele dlouho, podívala jsem se znovu do mapy a zjistila, že jsem špatně spočítala kilometry a bylo to dobře přes třicet. Tak mě večer čekal desetikilometrový maraton, abych dorazila aspoň v relativně normálním čase.
Za celý den jsem potkala tři kostely, všechny zavřené. Ale aspoň toalety byly vždycky otevřené. Za dva dny nemám v pasu ani jedno razítko, protože jsem prostě nenašla, kde je dávají. A zatím jsem nepotkala živou poutnickou duši. Naštěstí tedy ani mrtvou.