Střípky velikonočního putování

Hlášky putovací:

Hláška putování č. 1: "Hlavně si nesedat. To pak prý ztuhnou nohy a seš v háji."

Řečeno poté, co jsem se zhroutila na nejbližší lavičku. Upřímně mi v tu chvíli bylo nějaké tuhnutí svalů naprosto jedno, hlavně, že jsem seděla.

Hláška putování č. 2: "Koukám, že to dává zabrat i zkušeným poutníkům." Pozn. Jedním ze zkušených poutníků jsem byla myšlena já, která za rok 2015 ušla celkem max 20 km, a to ještě ani ne vcelku.

"Zkušené" poutnici to opravdu zabrat dávalo. Nohy mě bolely pekelně. Ovšem s tím zkušení poutníci samozřejmě počítají. Překvapením zůstává jen to, která část těla bude tentokrát bolet. S čím jsem ovšem nepočítala, bylo sluníčko. Sledovala jsem předpověď počasí a poctivě zabalila nutné zimní věci jako čepici, pláštěnku a několik vrstev oblečení. Na opalovací krém jsem ovšem ani nepomyslela. A tak jsem s několika dalšími pouť ukončila s mírně připáleným obličejem a hodně připáleným nosem.

Velké jihomoravské putovací zjištění: 
Zjištění č. 1: Na jižní Moravě je kromě Pálavy ještě jeden kopec.

Pálava. Foto: P. Hirsch

Druhý den jsem všechny vehementně ujišťovala, že nás sice čeká spousta kilometrů, ale rozhodně to bude celé po rovince. Trochu jsem pozapomněla, že při minulém putování jsme to vzali jaksi jinudy. A tahle svatojakubská to bere poctivě přes všechny jihomoravské kopce.
Jakmile se objevily tradiční znaky jižní Moravy - vinohrady, upravené předzahrádky a sklípky, moje srdce zaplesalo domovem. Myslela jsem si, že skutečnost, že znám směr cesty bude výhodou. Ve Španělsku jsem vždy poctivě studovala průvodce a celou trasu, která mě následující den čekala. Ovšem cesta nevedla  přímo, a tak jsem při každém odbočení překonávala nutkání pustit se přímo napříč kopci a vinohrady, jen abych nemusela udělat krok navíc.
Zjištění č. 2: Necesta je někdy lepší než cesta
Jednou jsem zapomněla přejít mostek a místo po vyšlapané polňačce jsem šla po rozoraném poli. A spolu se mnou dalších pár lidí, kteří šli za mnou v přesvědčení, že určitě znám tu správnou cestu. Když jsem přeskočila potok a na tu správnou cestu jsem se dostala, tak jsem si oddychla. Místo lamentování nad nepřístupnou trasou a mými vedoucími schopnostmi jsem se dozvěděla, že "to pole bylo úžasně měkké, úplný balzám pro moje puchýře".

Putovací pravidla:
Pravidlo č. 1: Cesta zpět je vždycky kratší
Musím říct, že když jsem šla naposledy, přišla mi trasa Rajhrad - Brno celkem blízko. Klášter, cedule se starou mapou, kousek okolo řeky a už je Olympie. Z Brna do Rajhradu je to však sakra daleko (viz pravidlo č. 2). Když jsem předcházela spolupoutnici, která už toho měla evidentně dost, utěšovala jsem ji (a zároveň sebe), že už jsme skoro tam - maximálně dva kilometry. Asi za kilometr jsem přišla k rozcestníku s informací Rajhrad - klášter - 2,5 km. Myslím, že mě dost proklínala.
Pravidlo č. 2: Cesta okolo řeky se zdá vždy delší než skutečně je
Neptejte se mě proč. Ale prostě to tak je.  Jediná výjimka je, když si v Bílovicích dáte kafé a zákusek. To jste pak v Brně cobydup. Platnost výjimky prokázána kontrolním vzorkem bez kávy a zákusku, kterým trvala stejná cesta prokazatelně déle.

Putující skupina:
Celkem nás šlo cca od 15 do 20 lidí. Ze skupiny jsem měla jako sebediagnostikovaný mírný asociál s autistickými prvky trochu strach. Ale byla to rozhodně zajímavá zkušenost:

Foto: P. Hirsch

1. den - skupina nažehlených voňavých poutníků vyráží ze Křtin v jedné skupině. Je slyšet hovor, smích a vtipkování. Odvážně čelí větru, slunci i sněhové vánici. Do té doby poměrně celistvá skupina postupně umlká, začíná se drolit a roztahovat dle sil a možností každého jednotlivce.
2. den - skupina načerpala přes noc síly a tak odhodlaně vyráží do druhého dne. Jak jde čas, tak se více kulhající, avšak rozhodně ne méně odhodlané kousky, začínají opožďovat. Sice už jsou všichni roztaženi v délce cca 1 km, ale přesto na sebe ještě čekají. Rozdělí je až Nové Mlýny, kdy už je většina ráda, že je ráda a dokáže zvednout jednu nohu a dát ji před druhou. Večer v hospodě se pak dělí na mlčící a usínající a ty, co dělají, že vůbec nejsou unavení.
3. den - už ani to vyrážení není co bejvalo. A tak jde každý, jak nejlépe dokáže a sám za sebe. Do cíle pak doráží několik separovaných kulhajících zpocených zablácených poutníků, opírajících se o hole a se spálenými nosy. Ať žije putování. 
Ale prej o nás psali v novinách a mluvili v rádiu. :-)
Když už všude vychvaluju zahraniční přívětivost a pohostinnost, musím napsat i o té naší, moravské. Ve Křtinách na faře na nás čekaly obložené chleby a upečená buchta. V Rajhradě v klášteře zase košík se snídaní - míchanými vajíčky, chlebem a domácím mazancem. Sladký to život poutníků.

A proč že to vlastně dělám? Protože takový ten pocit, když...
... bolí i svaly, o kterých jste doteď nevěděly, že je máte, ale tělo vás přesto nezradí a donese až do cíle.
...si unavení lehnete na zem, vyhříváte se v paprscích jarního slunce a jen vdechujete vůni čerstvé trávy.
...se na konci dne sotva unaveně ploužíte a silou vůle posunujete nohy a najednou zvednete hlavu a jste odměněni tím nejkrásnějším západem slunce nad novomlýnskou nádrží.

Varování: Patnáct z patnácti poutníků potvrzuje, že putování způsobuje závislost.
A ještě zkoukněte video.