Co se týče tématu práce, jakmile jsem
ho poprvé uslyšela, napadlo mě jediné slovo – nic. A věřím, že jsem nebyla
jediná. Když jsem o této práci začala přemýšlet a tvořit ji, napadlo mě pojmout
ji z trochu jiné strany. Mnoho lidí tvrdí, že by bez emocí nemohli
existovat, že by svět byl prázdný. Ale dle mého soudu tímto myslí zejména
prožívání pozitivních emocí – lásky, radosti, štěstí a podobných. Naopak
prožívání negativních emocí si nikdo moc neužívá. Stačí si jen pročíst běžné
internetové poradny. Nikdo tam neřeší, že už má půl roku radost, naopak lidé
chtějí poradit se svým smutkem a depresemi a vyrovnat se s nimi co
nejdříve. Chceme z těchto negativních emocí co nejdříve pryč. Mnohokrát jsem také slyšela věty typu: „kdyby tady
nebyl hněv, nebyly by žádné války a všichni bychom žili šťastně a spokojeně“.
Napadlo mě tedy imaginárně splnit lidem jejich přání a zamyslet se nad tím, co
by se stalo, kdyby nebyly negativní emoce. Opravdu bychom žili šťastně a
spokojeně? A nebo i negativní emoce mají svůj důležitý smysl a v konečném
důsledku jsou přínosné? Cílem práce není dokázat, že emoce, které považujeme za
negativní, jsou vlastně pozitivní, ale naopak snaha najít pozitivní hledisko
negativních emocí. Z důvodu omezené délky seminární práce jsem se rozhodla
zabývat se pouze třemi vybranými negativními emocemi – strachem, hněvem a závistí.
Negativní emoce
Emoce jsou považovány za centrum
prožívání vlastní identity, jsou silným motivačním faktorem, který ovlivňuje naše
chování (Kolářová, 2011). Funkce emoce jako motoru k motivaci je dle mého
názoru zřetelný zejména u negativních emocí.
Strach
Důvodem existence strachu je
zabezpečení okamžité reakce organismu v případě nebezpečí nebo ohrožení.
Slouží k ochraně života v nebezpečných situacích. (Praško,
Vyskočilová & Prašková, 2006) Z výše uvedeného tedy vyplývá, že
strach, který je často považován za negativní emoci je emocí doslova potřebnou
k přežití. Pokud by člověk při svém vývoji tuto emoci nepocítil,
pravděpodobně by kvůli nepocítění strachu vůbec neodhalil možné nebezpečí,
které mu hrozí a lidstvo by se tedy ani nestihlo vyvinout do současné podoby. Je
pravda, že v současné době nám už smrtelná nebezpečí tak často nehrozí
(myslím tím ty, u kterých nám život zachrání aktivace schémat „boj nebo útěk“),
ale přece jen pořád můžeme strach považovat za užitečnou emoci. Psychologické
pokusy prokázaly, že člověk podává nejlepší výkon, cítí-li se mírně úzkostný
(Praško, Vyskočilová & Prašková, 2006). Problém však nastává, pokud se
strach vyskytuje často, je silný a brání nám v normálním prožívání života.
Pokud se emoce strachu stupňují, mohou vést až ke vzniku úzkostných poruch
(Praško, Vyskočilová & Prašková, 2006). Strach tedy může vést ke zvýšené
úzkosti a citlivosti, která nás může omezovat v prožívání našeho života
naplno a silně ovlivňovat naši osobní pohodu a spokojenost. Na druhou stranu je
však strach signalizací nebezpečí, je silně spojen s pudem sebezáchovy a
vede nás k opatrnosti.
Hněv
Dle Vereny Kast (cit. dle Kolářová,
2011) člověk, který si připouští hněv, stále ještě věří, že něco může
v životě změnit. Ten, který si hněv nepřipouští, již na svůj život
rezignoval a v žádnou změnu ani nedoufá. Dále Kast popisuje významný vztah
mezi hněvem a sebehodnocením, vymezováním našich hranic a regulací naší vnitřní
hodnoty. Pokud někdo útočí na naše já, které je silné, můžeme svůj hněv
vyjádřit otevřeně a dát najevo svůj nárok a svou hodnotu. Naopak pokud je naše
já slabé, je naše reakce často neadekvátní situaci – tzn. reagujeme přehnaně
agresivně nebo naopak pasivně. (Kolářová, 2011) Dle Kast (cit. dle Kolářová,
2011) je důležité uznat, že má hněv smysl a pracovat s ním. My však
většinou děláme úplný opak. Projevy hněvu (někdy až agrese) nejsou v naší
společnosti vítány a proto využíváme spousty obranných mechanismů – např.
projekci, popření, reaktivní výtvor případně přesunutí agrese. Toto může vést
až k identifikaci s útočníkem – přesvědčení, že chyba je na naší
straně a špatné jednání si zasloužíme. Tyto zkušenosti mohou vést až
k jevům jako je sebepoškozování, auto-agrese nebo sebevražedné tendence.
(Kolářová, 2011) Velmi důležité je tedy s hněvem pracovat a chápat hněv
jako signál, že něco ve svém životě nebo vztahu s jinými lidmi chceme
změnit. Díky hněvu získáváme energii ke změnám. (Kolářová, 2011)
Největším nebezpečím hněvu je jeho
agresivita, kterou můžeme obrátit buď vůči sobě nebo vůči jiným.
V případě, že energii hněvu obracíme vůči sobě, mohou vzniknout
psychosomatické poruchy a v případě, že je obracíme vůči ostatním, často negativně
ovlivní naše interpersonální vztahy.
Závist
Ačkoliv, je závist obecně považována za
špatnou vlastnost, výzkumy závistivých lidí ukazují, že může mít také pozitivní
aspekty. Závist můžeme definovat jako špatný pocit, který cítíme, pokud se
někdo má lépe nebo je v něčem lepší než my, a to zejména v oblastech,
které jsou pro nás nejdůležitější (Hill, DelPriore & Vaughan, 2011). Závist
nás může dovést k tomu, že se chceme přiblížit lidem, kterým závidíme, zvyšuje
se tedy ochota a snaha naučit se nové věci, zvyšuje se pracovní motivace a
pracovní výkon. (Tai, Keneth & McCallister, 2012)
Když byl zkoumán vliv závisti na
kognitivní struktury, bylo zjištěno, že v okamžicích, kdy stoupá pocit
závisti, zvyšovala se také paměť a pozornost, a to zejména vůči subjektu,
kterému bylo záviděno (Hill, DelPriore & Vaughan, 2011).
Závist se může projevovat v mnoha
oblastech, od předsudků, přes osobní smutek nebo pocit neštěstí či křivdy, může
však vést až k poruše psychického zdraví. Se závistí se můžeme vyrovnat
dvojím způsobem, a to buď snížením hodnoty objektu, kterému závidíme, nebo
naopak zvýšení naší hodnoty.
Závěr
Funkcí negativních emocí může také být
upozornění, které motivuje lidi ke změně. Prožívání negativních emocí také vede
k lepšímu vyrovnání se s negativními procesy, které jsme tak schopno
lépe zvládat. (Tai, Keneth & McCallister, 2012) S tím také souvisí
prožívání pozitivních emocí, které můžeme prožívat intenzivněji (díky tomu, že
si uvědomíme, že jsou to pozitivní a
ne normální emoce).
Velmi záleží na tom, jak jsme schopni
s negativními emocemi pracovat a jak silně jsou v nás zakořeněny. Je
jisté, že všechny výše uvedené emoce mohou náš život ovlivnit velmi negativně. Kdyby
tyto emoce nebyly, mohl by nás život být tedy příjemnější a poklidnější. Na
druhou stranu všechny negativní emoce jsou signálem k tomu, že se něco
děje a že něco v nás nebo v našem životě není v pořádku nebo
podle našich představ. Velmi tedy záleží na tom, jak o negativní emoci přemýšlíme,
zda ji bereme jako podnět k sebereflexi a zamyšlení nebo pouze jako
problém a pocit, který není společensky žádoucí a je třeba jej odstranit
různými obrannými mechanismy.
Na závěr bych chtěla uvést přirovnání,
které bylo uvedeno ve studii, kterou zpracovali Tai, Naravanan a McCallister
(2012). Tato studie byla sice aplikována na závist, ale dle mého názoru ji můžeme použít na všechny negativní vlastnosti. Experimentátoři přirovnali závist
k nemoci lepra. Dříve se věřilo, že při lepře prostě odumírají různé části
těla, které postupně odpadnou. Poté se ale zjistilo, že lepra způsobuje
necitlivost vůči bolesti. Člověk tak necítí bolest, která mu signalizuje, že se
v dané části těla něco děje a je třeba se o ni postarat. To vede až tak
daleko, že do dané oblasti vnikne infekce, člověk si ji spálí si a podobně.
Negativní emoce můžeme také brát jako signál něčeho co není v pořádku,
když však na tento signál nereflektujeme, může se negativita zvyšovat a tyto
vlastnosti nám začít škodit, ubližovat a narušovat náš život.
Zdroje:
Hill, S. E., DelPriore, D. J. & Vaughan,
P. W. (2011). The cognitive consequences of envy: Attention, memory and
self-regulatory depletion. Journal of
Personality and Social Psychology, 101, 653-666.
Kolářová, A. (2011). Recenze Hněv a jeho
smysl: podněty k seberozvoji. E-psychologie,
5, 48-51.
Praško, J., Vyskočilová, J. &
Prašková, J. (2006). Úzkost a obavy.
Praha: Portál.
Tai, K., Narayanan, J. &
McCallister, D. (2012).
Envy as pain: rethinking the nature of envy and its implications for employees
and organizations. Academy of Management
Review, 37, 107-129.
Žádné komentáře:
Okomentovat