Co by bylo, kdyby nebyly emoce? ....hněv, strach a závist

Co se týče tématu práce, jakmile jsem ho poprvé uslyšela, napadlo mě jediné slovo – nic. A věřím, že jsem nebyla jediná. Když jsem o této práci začala přemýšlet a tvořit ji, napadlo mě pojmout ji z trochu jiné strany. Mnoho lidí tvrdí, že by bez emocí nemohli existovat, že by svět byl prázdný. Ale dle mého soudu tímto myslí zejména prožívání pozitivních emocí – lásky, radosti, štěstí a podobných. Naopak prožívání negativních emocí si nikdo moc neužívá. Stačí si jen pročíst běžné internetové poradny. Nikdo tam neřeší, že už má půl roku radost, naopak lidé chtějí poradit se svým smutkem a depresemi a vyrovnat se s nimi co nejdříve. Chceme z těchto negativních emocí co nejdříve pryč. Mnohokrát jsem také slyšela věty typu: „kdyby tady nebyl hněv, nebyly by žádné války a všichni bychom žili šťastně a spokojeně“. Napadlo mě tedy imaginárně splnit lidem jejich přání a zamyslet se nad tím, co by se stalo, kdyby nebyly negativní emoce. Opravdu bychom žili šťastně a spokojeně? A nebo i negativní emoce mají svůj důležitý smysl a v konečném důsledku jsou přínosné? Cílem práce není dokázat, že emoce, které považujeme za negativní, jsou vlastně pozitivní, ale naopak snaha najít pozitivní hledisko negativních emocí. Z důvodu omezené délky seminární práce jsem se rozhodla zabývat se pouze třemi vybranými negativními emocemi – strachem, hněvem a závistí.

Negativní emoce

Emoce jsou považovány za centrum prožívání vlastní identity, jsou silným motivačním faktorem, který ovlivňuje naše chování (Kolářová, 2011). Funkce emoce jako motoru k motivaci je dle mého názoru zřetelný zejména u negativních emocí.

Strach

Důvodem existence strachu je zabezpečení okamžité reakce organismu v případě nebezpečí nebo ohrožení. Slouží k ochraně života v nebezpečných situacích. (Praško, Vyskočilová & Prašková, 2006) Z výše uvedeného tedy vyplývá, že strach, který je často považován za negativní emoci je emocí doslova potřebnou k přežití. Pokud by člověk při svém vývoji tuto emoci nepocítil, pravděpodobně by kvůli nepocítění strachu vůbec neodhalil možné nebezpečí, které mu hrozí a lidstvo by se tedy ani nestihlo vyvinout do současné podoby. Je pravda, že v současné době nám už smrtelná nebezpečí tak často nehrozí (myslím tím ty, u kterých nám život zachrání aktivace schémat „boj nebo útěk“), ale přece jen pořád můžeme strach považovat za užitečnou emoci. Psychologické pokusy prokázaly, že člověk podává nejlepší výkon, cítí-li se mírně úzkostný (Praško, Vyskočilová & Prašková, 2006). Problém však nastává, pokud se strach vyskytuje často, je silný a brání nám v normálním prožívání života. Pokud se emoce strachu stupňují, mohou vést až ke vzniku úzkostných poruch (Praško, Vyskočilová & Prašková, 2006). Strach tedy může vést ke zvýšené úzkosti a citlivosti, která nás může omezovat v prožívání našeho života naplno a silně ovlivňovat naši osobní pohodu a spokojenost. Na druhou stranu je však strach signalizací nebezpečí, je silně spojen s pudem sebezáchovy a vede nás k opatrnosti.

Hněv

Dle Vereny Kast (cit. dle Kolářová, 2011) člověk, který si připouští hněv, stále ještě věří, že něco může v životě změnit. Ten, který si hněv nepřipouští, již na svůj život rezignoval a v žádnou změnu ani nedoufá. Dále Kast popisuje významný vztah mezi hněvem a sebehodnocením, vymezováním našich hranic a regulací naší vnitřní hodnoty. Pokud někdo útočí na naše já, které je silné, můžeme svůj hněv vyjádřit otevřeně a dát najevo svůj nárok a svou hodnotu. Naopak pokud je naše já slabé, je naše reakce často neadekvátní situaci – tzn. reagujeme přehnaně agresivně nebo naopak pasivně. (Kolářová, 2011) Dle Kast (cit. dle Kolářová, 2011) je důležité uznat, že má hněv smysl a pracovat s ním. My však většinou děláme úplný opak. Projevy hněvu (někdy až agrese) nejsou v naší společnosti vítány a proto využíváme spousty obranných mechanismů – např. projekci, popření, reaktivní výtvor případně přesunutí agrese. Toto může vést až k identifikaci s útočníkem – přesvědčení, že chyba je na naší straně a špatné jednání si zasloužíme. Tyto zkušenosti mohou vést až k jevům jako je sebepoškozování, auto-agrese nebo sebevražedné tendence. (Kolářová, 2011) Velmi důležité je tedy s hněvem pracovat a chápat hněv jako signál, že něco ve svém životě nebo vztahu s jinými lidmi chceme změnit. Díky hněvu získáváme energii ke změnám. (Kolářová, 2011)

Největším nebezpečím hněvu je jeho agresivita, kterou můžeme obrátit buď vůči sobě nebo vůči jiným. V případě, že energii hněvu obracíme vůči sobě, mohou vzniknout psychosomatické poruchy a v případě, že je obracíme vůči ostatním, často negativně ovlivní naše interpersonální vztahy.

Závist

Ačkoliv, je závist obecně považována za špatnou vlastnost, výzkumy závistivých lidí ukazují, že může mít také pozitivní aspekty. Závist můžeme definovat jako špatný pocit, který cítíme, pokud se někdo má lépe nebo je v něčem lepší než my, a to zejména v oblastech, které jsou pro nás nejdůležitější (Hill, DelPriore & Vaughan, 2011). Závist nás může dovést k tomu, že se chceme přiblížit lidem, kterým závidíme, zvyšuje se tedy ochota a snaha naučit se nové věci, zvyšuje se pracovní motivace a pracovní výkon. (Tai, Keneth & McCallister, 2012)

Když byl zkoumán vliv závisti na kognitivní struktury, bylo zjištěno, že v okamžicích, kdy stoupá pocit závisti, zvyšovala se také paměť a pozornost, a to zejména vůči subjektu, kterému bylo záviděno (Hill, DelPriore & Vaughan, 2011).

Závist se může projevovat v mnoha oblastech, od předsudků, přes osobní smutek nebo pocit neštěstí či křivdy, může však vést až k poruše psychického zdraví. Se závistí se můžeme vyrovnat dvojím způsobem, a to buď snížením hodnoty objektu, kterému závidíme, nebo naopak zvýšení naší hodnoty.

Závěr

Funkcí negativních emocí může také být upozornění, které motivuje lidi ke změně. Prožívání negativních emocí také vede k lepšímu vyrovnání se s negativními procesy, které jsme tak schopno lépe zvládat. (Tai, Keneth & McCallister, 2012) S tím také souvisí prožívání pozitivních emocí, které můžeme prožívat intenzivněji (díky tomu, že si uvědomíme, že jsou to pozitivní a ne normální emoce).

Velmi záleží na tom, jak jsme schopni s negativními emocemi pracovat a jak silně jsou v nás zakořeněny. Je jisté, že všechny výše uvedené emoce mohou náš život ovlivnit velmi negativně. Kdyby tyto emoce nebyly, mohl by nás život být tedy příjemnější a poklidnější. Na druhou stranu všechny negativní emoce jsou signálem k tomu, že se něco děje a že něco v nás nebo v našem životě není v pořádku nebo podle našich představ. Velmi tedy záleží na tom, jak o negativní emoci přemýšlíme, zda ji bereme jako podnět k sebereflexi a zamyšlení nebo pouze jako problém a pocit, který není společensky žádoucí a je třeba jej odstranit různými obrannými mechanismy.

Na závěr bych chtěla uvést přirovnání, které bylo uvedeno ve studii, kterou zpracovali Tai, Naravanan a McCallister (2012). Tato studie byla sice aplikována na závist, ale dle mého názoru ji můžeme použít na všechny negativní vlastnosti. Experimentátoři přirovnali závist k nemoci lepra. Dříve se věřilo, že při lepře prostě odumírají různé části těla, které postupně odpadnou. Poté se ale zjistilo, že lepra způsobuje necitlivost vůči bolesti. Člověk tak necítí bolest, která mu signalizuje, že se v dané části těla něco děje a je třeba se o ni postarat. To vede až tak daleko, že do dané oblasti vnikne infekce, člověk si ji spálí si a podobně. Negativní emoce můžeme také brát jako signál něčeho co není v pořádku, když však na tento signál nereflektujeme, může se negativita zvyšovat a tyto vlastnosti nám začít škodit, ubližovat a narušovat náš život.

Zdroje:

Hill, S. E., DelPriore, D. J. & Vaughan, P. W. (2011). The cognitive consequences of envy: Attention, memory and self-regulatory depletion. Journal of Personality and Social Psychology, 101, 653-666.

Kolářová, A. (2011). Recenze Hněv a jeho smysl: podněty k seberozvoji. E-psychologie, 5, 48-51.

Praško, J., Vyskočilová, J. & Prašková, J. (2006). Úzkost a obavy. Praha: Portál.

Tai, K., Narayanan, J. & McCallister, D. (2012). Envy as pain: rethinking the nature of envy and its implications for employees and organizations. Academy of Management Review, 37, 107-129.

Khaled Hosseini - Lovec draků

"For you, a thousand times over."

Nejdříve se mi dostala do rukou jiná knížka Khaleda Hosseiniho, a to Tisíce planoucích sluncí. Ale o tom někdy příště.
Lovce draků už jsem vyhlížela dýl a nakonec ke mně radši přišel sám. Koupila si ho spoludobrovolnice ve Španělsku. Zatímco četla, koukala jsem na ni jak labrador na svého obědvajícího pána a počítala stránky do konce. Zvláště, když u čtení vydávala všelijaké citoslovce a slova jako "neeeeee", "proooooč" a "cožeeeee?". Jakmile ji dočetla, podívala se na mě se slzami v očích a řekla, že si ji asi začne číst hned znovu od začátku. Načež můj pohár trpělivosti přetekl, a knížku jsem jí vytrhla z rukou a utíkala si číst na zahradu. A z té jsem se nehnula dalších pár dní... no, hnout jsem se občas musela.
Ale knížka mě neskutečně chytla. Znáte ten pocit, kdy už se nemůžete dočkat, až znovu budete moci číst? A nemůžete odložit knížku ani ve dvě ráno? Tak takto přesně to bylo se mnou a Lovcem draků. Snažila jsem si čtení šetřit, jak jsem mohla. Ale to se fakt nedalo. Ještě, že jsem ji četla v angličtině, díky čemuž to trvalo aspoň trochu déle, než kdybych ji zhltala v češtině.
Ale abych trochu napsala i o obsahu tohoto skvostu. V popisu je uvedeno, že je to drama z afghánského prostředí. Děj knihy se tedy odehrává v Afghánistánu - současném a taky minulém -, taky v Americe a trochu v Pákistánu. Což už je samo o sobě dost exotické. Vypráví o životě hlavního hrdiny Amira od jeho dětství až do zralé dospělosti. Jeho příběh se prolíná s afghánskými dějinami - od mírových let přes různé okupační režimy až po vládu Talibanu. Kniha je částečně autobiografická.
Všechny informace o obsahu ukazují, že kniha je rozhodně zajímavá. Ale nejlepší jsou na ní zápletky, některé maličko předvídatelné, ale většina totálně překvapivých. A mnohé z nich opravdu drsné. Až tak, že jsem měla tendenci přeskočit pár stránek, abych o nich nemusela číst. Takové, že přemlouváte hlavního hrdinu, aby to prosím nedělal, a až do posledního slova dětsky naivně věříte, že vás poslechne a opravdu to neudělá.
Pro mě jediná malá nevýhoda této knížky byla její političnost. Dost jsem se ztrácela v jednotlivých režimech a dobách, ale možná to bylo způsobeno i tím, že jsem ji četla v angličitně.
A proč název Lovec draků? Okolo draků - těch papírových - se točí spousta zápletek příběhu. A není to obyčejné pouštění draků jako u nás na podzim. "Lovení" draků je důležitým soubojem a má v Afghánistánu (ale taky třeba v Indii nebo v Bangladéši) velkou tradici. A o tom, jak celá hra probíhá, už si přečtěte sami. Mimochodem, tento sport byl v letech 1996 - 2001 v Aghánistánu zakázán Talibanem jako ne-islámský.
Když jsem knihu dočetla já, bylo mi hrozně smutno. Jako bych odjížděla z letního tábora. A opravdu, i já jsem chvilku přemýšlela o tom, že ji rovnou začnu číst znovu.

Střípky velikonočního putování

Hlášky putovací:

Hláška putování č. 1: "Hlavně si nesedat. To pak prý ztuhnou nohy a seš v háji."

Řečeno poté, co jsem se zhroutila na nejbližší lavičku. Upřímně mi v tu chvíli bylo nějaké tuhnutí svalů naprosto jedno, hlavně, že jsem seděla.

Hláška putování č. 2: "Koukám, že to dává zabrat i zkušeným poutníkům." Pozn. Jedním ze zkušených poutníků jsem byla myšlena já, která za rok 2015 ušla celkem max 20 km, a to ještě ani ne vcelku.

"Zkušené" poutnici to opravdu zabrat dávalo. Nohy mě bolely pekelně. Ovšem s tím zkušení poutníci samozřejmě počítají. Překvapením zůstává jen to, která část těla bude tentokrát bolet. S čím jsem ovšem nepočítala, bylo sluníčko. Sledovala jsem předpověď počasí a poctivě zabalila nutné zimní věci jako čepici, pláštěnku a několik vrstev oblečení. Na opalovací krém jsem ovšem ani nepomyslela. A tak jsem s několika dalšími pouť ukončila s mírně připáleným obličejem a hodně připáleným nosem.

Velké jihomoravské putovací zjištění: 
Zjištění č. 1: Na jižní Moravě je kromě Pálavy ještě jeden kopec.

Pálava. Foto: P. Hirsch

Druhý den jsem všechny vehementně ujišťovala, že nás sice čeká spousta kilometrů, ale rozhodně to bude celé po rovince. Trochu jsem pozapomněla, že při minulém putování jsme to vzali jaksi jinudy. A tahle svatojakubská to bere poctivě přes všechny jihomoravské kopce.
Jakmile se objevily tradiční znaky jižní Moravy - vinohrady, upravené předzahrádky a sklípky, moje srdce zaplesalo domovem. Myslela jsem si, že skutečnost, že znám směr cesty bude výhodou. Ve Španělsku jsem vždy poctivě studovala průvodce a celou trasu, která mě následující den čekala. Ovšem cesta nevedla  přímo, a tak jsem při každém odbočení překonávala nutkání pustit se přímo napříč kopci a vinohrady, jen abych nemusela udělat krok navíc.
Zjištění č. 2: Necesta je někdy lepší než cesta
Jednou jsem zapomněla přejít mostek a místo po vyšlapané polňačce jsem šla po rozoraném poli. A spolu se mnou dalších pár lidí, kteří šli za mnou v přesvědčení, že určitě znám tu správnou cestu. Když jsem přeskočila potok a na tu správnou cestu jsem se dostala, tak jsem si oddychla. Místo lamentování nad nepřístupnou trasou a mými vedoucími schopnostmi jsem se dozvěděla, že "to pole bylo úžasně měkké, úplný balzám pro moje puchýře".

Putovací pravidla:
Pravidlo č. 1: Cesta zpět je vždycky kratší
Musím říct, že když jsem šla naposledy, přišla mi trasa Rajhrad - Brno celkem blízko. Klášter, cedule se starou mapou, kousek okolo řeky a už je Olympie. Z Brna do Rajhradu je to však sakra daleko (viz pravidlo č. 2). Když jsem předcházela spolupoutnici, která už toho měla evidentně dost, utěšovala jsem ji (a zároveň sebe), že už jsme skoro tam - maximálně dva kilometry. Asi za kilometr jsem přišla k rozcestníku s informací Rajhrad - klášter - 2,5 km. Myslím, že mě dost proklínala.
Pravidlo č. 2: Cesta okolo řeky se zdá vždy delší než skutečně je
Neptejte se mě proč. Ale prostě to tak je.  Jediná výjimka je, když si v Bílovicích dáte kafé a zákusek. To jste pak v Brně cobydup. Platnost výjimky prokázána kontrolním vzorkem bez kávy a zákusku, kterým trvala stejná cesta prokazatelně déle.

Putující skupina:
Celkem nás šlo cca od 15 do 20 lidí. Ze skupiny jsem měla jako sebediagnostikovaný mírný asociál s autistickými prvky trochu strach. Ale byla to rozhodně zajímavá zkušenost:

Foto: P. Hirsch

1. den - skupina nažehlených voňavých poutníků vyráží ze Křtin v jedné skupině. Je slyšet hovor, smích a vtipkování. Odvážně čelí větru, slunci i sněhové vánici. Do té doby poměrně celistvá skupina postupně umlká, začíná se drolit a roztahovat dle sil a možností každého jednotlivce.
2. den - skupina načerpala přes noc síly a tak odhodlaně vyráží do druhého dne. Jak jde čas, tak se více kulhající, avšak rozhodně ne méně odhodlané kousky, začínají opožďovat. Sice už jsou všichni roztaženi v délce cca 1 km, ale přesto na sebe ještě čekají. Rozdělí je až Nové Mlýny, kdy už je většina ráda, že je ráda a dokáže zvednout jednu nohu a dát ji před druhou. Večer v hospodě se pak dělí na mlčící a usínající a ty, co dělají, že vůbec nejsou unavení.
3. den - už ani to vyrážení není co bejvalo. A tak jde každý, jak nejlépe dokáže a sám za sebe. Do cíle pak doráží několik separovaných kulhajících zpocených zablácených poutníků, opírajících se o hole a se spálenými nosy. Ať žije putování. 
Ale prej o nás psali v novinách a mluvili v rádiu. :-)
Když už všude vychvaluju zahraniční přívětivost a pohostinnost, musím napsat i o té naší, moravské. Ve Křtinách na faře na nás čekaly obložené chleby a upečená buchta. V Rajhradě v klášteře zase košík se snídaní - míchanými vajíčky, chlebem a domácím mazancem. Sladký to život poutníků.

A proč že to vlastně dělám? Protože takový ten pocit, když...
... bolí i svaly, o kterých jste doteď nevěděly, že je máte, ale tělo vás přesto nezradí a donese až do cíle.
...si unavení lehnete na zem, vyhříváte se v paprscích jarního slunce a jen vdechujete vůni čerstvé trávy.
...se na konci dne sotva unaveně ploužíte a silou vůle posunujete nohy a najednou zvednete hlavu a jste odměněni tím nejkrásnějším západem slunce nad novomlýnskou nádrží.

Varování: Patnáct z patnácti poutníků potvrzuje, že putování způsobuje závislost.
A ještě zkoukněte video.