Tak to vezmeme popořadě - co je to doma? U mě je to v současnosti aktuální téma.
Udělala jsem si malý průzkum a ptala se ostatních, kde mají "doma". Jeden kamarád mi odpověděl, že doma je tam, kde má pračku. Facebook mi odpověděl, že doma je, kde podprsenka není. Když jsem dotaz moderně zadala do Googlu, tak mi hned jako první odkaz vyjel test, jak poznáte, jestli je to to pravé doma nebo to, co si myslíte, že je doma, vlastně doma vůbec není. No teeeda, co všechno si dneska nemůžete otestovat.
Co se týče mě, je pro mě doma široké téma. Moje nejspíše nejbizarnější doma bylo ve stanu na farmě v Anglii, to jsem i sama sebe překvapila, když jsem to tak nazvala. Nutno dodat, že to byl stan pro 2,5 člověka (z toho dva tam "bydleli"), do kterého zatékalo, nedalo se tam postavit, ale já ho nazývala domovem přes dva měsíce. V současnosti mám minimálně tři doma - u našich, v mém bytě a v místě, kde nyní přebývám - to jsou doma trvalé. Takže když odpověď na otázku "kam jedeš?", odpovím "domů", máte cca 33 % možnost, že uhádnete správné místo. Pak mám doma přechodné, což se pohybuje od hotelového pokoje nebo postele na hostelu na dovolené až k výše zmíněnému stanu, případně karimatce na zemi. Dokonce jsem se přistihla u toho, že když jsem přes noc u kamarádů, jsme venku, a já už jsem unavená, tak taky říkám, jestli bysme už nešli domů. Ale nebojte, kartáček mám většinou svůj. Výhoda tohoto postoje je, že v podstatě nikdy nemůžu být bezdomovkyně v pravém slova smyslu. Protože i když ztratím všechny tři trvalé domovy, stále budu to místo pod mostem nazývat doma.
 |
| Mezi spoustou krabic chutná kafé nejvíc |
Ale nedávno jsem tuto zapeklitou otázku rozřešila. Čerstvě jsem se přestěhovala a všechny věci jsem měla v krabicích. Tak jsem aspoň vyhrabala svůj hrneček, udělala si do něho kafe, dala nohy na krabici a cítila jsem se....no, jako doma.
Pro mnoho z nás je ještě další domov, o kterém si pobrukujeme v naší národní hymně - tedy naše česká kotlina aneb všude dobře, doma nejlépe. V poslední době sice není kromě časově přechodného sportovního patriotismu vlastenectví úplně v módě, ale myslím, že většina z nás stále považuje Českou republiku za domov.
Poslední dobou se ale při návratu z ciziny objevuje zvláštní teorém kulturního šoku, možná přímo českého šoku. Pokud teda necestujete do země, kde jsou lidé ještě naštvanější než v Česku, kterou je asi těžké najít. Dlouho jsem si myslela, že třeba Německo by mohlo mít nějakou šanci, ale letošní putování tuto naději definitivně pohřbilo. Pokud se tedy vrátíte z dovolené z některé sluníčkové země, kde jsou všichni veselí a usmívají se (třeba Španělsko, o Thajsku ani nemluvím) nebo i ne-sluníčkové země, kde sice lidé tak kamarádští nejsou, ale zase jsou extrémně slušní (třeba Velká Británie), zaručuju vám, že tento šok zažijete.
Mně se to pravidelně stává hned po příjezdu. Spořádaně stojím na zastávce a čekám na autobus, když jde někdo okolo mě a narazí do mě tak, že vzhledem k váze batohu mám co dělat, abych to ustála a klidně pokračuje v cestě beze slova omluvy. Stojím ve frontě na lístky, když tu odněkud přijde člověk, který frontu zcela ignoruje a všechny předběhne (Pozn. myslím, že čekání ve frontách, by se mělo vyučovat už na základní škole, protože v momentě, kdy je jedna fronta k více než jednomu okénku/přepážce/pokladně, tak to evidentně nezvládáme). Čekám v další frontě, tentokrát v potravinách u pokladny, přede mnou tři lidé, za mnou dva lidé, kteří okamžitě začnou bručet, jak je ta řada hrozná a proč sakra neotevřou další pokladnu. To, že se na mě nikdo neusmívá, už pomíjím zcela. A tak poslední dobou, vždy když vidím/slyším, že se někdo vrátil z cizí země, mám chuť mu popřát co nejhladší přechod bez šoku.
A víte, co je úplně nejzvláštnější? Stejně jako na internetových diskuzích jsou blbci ti druzí/cizí, tak lidé, kteří tvoří český kulturní šok, jsou taky ti cizí. Osobně téměř nikoho takového neznám a přece mi přijde, že je jich plná republika.
Žádné komentáře:
Okomentovat