Skoky - místo lidem zapomenuté

Moje bývalá kolegyně mi kdysi se září v očích líčila chaloupku v Jizerských horách, kde se topí dřevem, které si musíte sami naštípat, není tam zavedena elektřina a pokud chcete teplou vodu, je třeba si ji nanosit a ohřát na kamnech. Tenkrát jsem prohlásila, že až budu mít někoho vyhlídlého, rozuměj partnera, vezmu ho tam na zkoušku, jestli je to ten pravý Muž, který dokáže posekat dřevo, zatopit a nanosit vodu.

Skoky romantické. Foto: P. Hirsch

A druhý víkend v dubnu se mi tato zkouška konečně podařila uskutečnit. Sice ne v Jizerských horách, ale v Karlovarském kraji, kde je zaniklá obec jménem Skoky. Toto místo má velmi pohnutou historii. Má za sebou slavnou historii věhlasného poutního místa, do kterého proudilo přes 40 000 poutníků ročně. V tamějším krásném barokním kostele totiž byl zázračný obraz Panny Marie Pomocné, který plnil prosby a přání. Přesně tato Panna Maria je ta známá Panenka skákavá. Poté, co poutnictví upadlo, tam hospodařilo zejména německé obyvatelstvo, které bylo po válce vysídleno. Následující obyvatelé byli z jihovýchodního Slovenska, kteří možná moc nevěděli, co s ním, a obec začala postupně upadat. Upřímně si to umím představit, já pocházím "jen" z jihovýchodního Česka a krajina okolo Skoků je tak jiná, že bych taky nevěděla, co s ní. Slováci tedy odešli a do vesnice se nastěhovali Češi. Další rána byla Skokům zasazena stavbou přehrady, která utopila hlavní přístupovou silnici a elektrické vedení a obyvatelstvo, kromě jedné ženy, bylo vystěhováno a domy zbourány. Ta poslední obyvatelka, která se odmítla vystěhovat, rozhodně stojí za zmínku, žila sama ve Skocích od roku 1968 až do roku 1982. Střídavě jsme diskutovali o tom, zda na ní tolik let žití v samotě zanechalo negativní psychické následky nebo ji to naopak hopem přisunulo k osvícení.

Tolik ke stručné minulosti. V současnosti zbyly z obce dva zchátralé domy a dvě zchátralé stodoly. Dále hřbitov, na kterém si můžete mezi rozkvetlými narcisky skládat puzzle z rozbitých náhrobních desek. A kostel, bohužel už vyrabovaný. Jakmile se obyvatelstvo rovnalo nule, využili toho různí nenechavci a příznačně toho moc za sebou nenechali. Vzali s sebou i věci, které by vás nenapadli, že se dají ukradnout - uřezali ozdobné sloupy nebo sloupali měď z věžových kopulí v 25 metrové výšce. Z popisu vyplývá, že místo je extrémně strašidelné. Jedno vyjítí ven za tmy se rovnalo nejméně pěti bobříkům odvahy. Já se odvážila jen jednou, když už jsem půl hodiny ležela ve spacáku se zkříženýma nohama a přemlouvala se, abych to zaspala a protože ven jsem rozhodně vylézt nehodlala. Naštěstí šel Peťa zrovna přiložit, tak jsem se vzmužila, urychleně vyběhla těsně za dveře a  rozhlížela se všude okolo, jestli se někdo nebo hůře něco neblíží. I v tom strachu si ale při tom rozhlížení nešlo nevšimnout oblohy nádherně poseté hvězdami se zářícím měsícem a tmy široko daleko.

Skoky slunečné. Foto: P. Hirsch

Když jsem vylezla na kopec ve dne a rozhlédla se po okolí, dohlédla jsem jen další kopce a lesy, kdesi v dáli se krčila dvě stavení. Stejně jak je místo strašidelné, je i romantické, to možná ještě o kousek více. Na internet se tam nepřipojíte, ale pozorovat západ slunce nad kostelem je něco nádherného. Při procházení zbytky vesnice - místa, kde stávaly domy jsou označeny cedulkami, co tam bylo - se neubráníte představám, jací lidé tam bydleli, jak se jim tam žilo, čím se živili. A taky zíráte, jak rychle si příroda bere zpátky to, co jsme jí načas sebrali, ze základů domů rostou stromy a keře a v okolí se prohánějí srnci a divočáci (ty jsem já neviděla, páč jsem uslyšela zachrochtání a kvapně hledala nejbližší strom, na který bych dokázala vylézt).

Na Skoky možná lidé trochu pozapomněli, ale Bůh určitě ne, ten je cítit na každém kroku, ať už ho vidíte v čemkoliv - v kostele, v zázračném obraze, v přírodě nebo v místním geniu loci. Ale ani lidé nezapomněli úplně, protože poslední dobou se toto místo snaží oživit občanské sdružení Pod střechou, které pořádá velmi zajímavé nejen kulturní akce. Více informací je možno najít na tady. Tak pokud si chcete někoho vyzkoušet, vrátit se k tomu, jak se žilo před pár desítkami let nebo už dohoříváte a hrozí, že vyhoříte úplně, skočte si do Skoků. Můžete si tam třeba na víkend zahrát dobrovolně na kostelníky a ručím za to, že dané místo ve Vás zanechá hluboký dojem.

Pokud by někoho zajímal výsledek testu, tak Petr prošel s vyznamenáním. Já byla díky moderním výdobytkům jako jsou dehydrované potraviny a dvouplotýnkový vařič Ženského testování ušetřena. Protože jsem tak trochu feministka, postavila jsem se čelem (tak na dvě minuty) i k sekání dřeva a zatápění a musím přiznat, že tam jsem teda propadla totálně.
P.S. Za zmínku rozhodně stojí i cesta zpět do civilizace. Nejbližší autobus jezdí cca 4 km od Skoků. Cestou jsme museli přeskákat bažinu po drnech trávy, zout boty a hezky přebrodit potok. Načež nám ujel autobus, protože prostě jel o 5 minut dříve. Jdeme další 2 kilometry na hlavní silnici, kde se pokoušíme stopnout auto. A když konečně jedno zastaví, doveze  nás na okraj vesnice, z které nám jede vlak, se slovy "na nádraží to už doběhnete". Když jsme se podívali do mapy, tak jsme zjistili, že doběhnutí je ten pravý termín, neboť vlak jede za 10 minut z nádraží, které je téměř 2 km daleko. Není nad to si tak po ránu po 6 km pěšky ještě další dva kilásky zaběhnout s plným báglem na zádech. Naštěstí se smiloval další řidič a na to nádraží nás hodil. Když jsme za deset osm - v dobu, kdy často teprve vstávám - usedli do vlaku, usoudili jsme, že dneska už bylo těch dobrodružství celkem dost.
Na Skocích prostě není nic obyčejného, ani cesta odsud.
Pokud se chcete přiblížit tamější atmosféře, určitě shlédněte Petrovo krásné video doprovázené písní Petra Linharta Maria Stock (německý název Skoků).

Co je doma, to se počítá

Tak to vezmeme popořadě - co je to doma? U mě je to v současnosti aktuální téma.

Udělala jsem si malý průzkum a ptala se ostatních, kde mají "doma". Jeden kamarád mi odpověděl, že doma je tam, kde má pračku. Facebook mi odpověděl, že doma je, kde podprsenka není. Když jsem dotaz moderně zadala do Googlu, tak mi hned jako první odkaz vyjel test, jak poznáte, jestli je to to pravé doma nebo to, co si myslíte, že je doma, vlastně doma vůbec není. No teeeda, co všechno si dneska nemůžete otestovat.

Co se týče mě, je pro mě doma široké téma. Moje nejspíše nejbizarnější doma bylo ve stanu na farmě v Anglii, to jsem i sama sebe překvapila, když jsem to tak nazvala. Nutno dodat, že to byl stan pro 2,5 člověka (z toho dva tam "bydleli"), do kterého zatékalo, nedalo se tam postavit, ale já ho nazývala domovem přes dva měsíce. V současnosti mám minimálně tři doma - u našich, v mém bytě a v místě, kde nyní přebývám - to jsou doma trvalé. Takže když odpověď na otázku "kam jedeš?", odpovím "domů", máte cca 33 % možnost, že uhádnete správné místo. Pak mám doma přechodné, což se pohybuje od hotelového pokoje nebo postele na hostelu na dovolené až k výše zmíněnému stanu, případně karimatce na zemi. Dokonce jsem se přistihla u toho, že když jsem přes noc u kamarádů, jsme venku, a já už jsem unavená, tak taky říkám, jestli bysme už nešli domů. Ale nebojte, kartáček mám většinou svůj. Výhoda tohoto postoje je, že v podstatě nikdy nemůžu být bezdomovkyně v pravém slova smyslu. Protože i když ztratím všechny tři trvalé domovy, stále budu to místo pod mostem nazývat doma.

Mezi spoustou krabic chutná kafé nejvíc

Ale nedávno jsem tuto zapeklitou otázku rozřešila. Čerstvě jsem se přestěhovala a všechny věci jsem měla v krabicích. Tak jsem aspoň vyhrabala svůj hrneček, udělala si do něho kafe, dala nohy na krabici a cítila jsem se....no, jako doma.

Pro mnoho z nás je ještě další domov, o kterém si pobrukujeme v naší národní hymně - tedy naše česká kotlina aneb všude dobře, doma nejlépe. V poslední době sice není kromě časově přechodného sportovního patriotismu vlastenectví úplně v módě, ale myslím, že většina z nás stále považuje Českou republiku za domov. 

Poslední dobou se ale při návratu z ciziny objevuje zvláštní teorém kulturního šoku, možná přímo českého šoku. Pokud teda necestujete do země, kde jsou lidé ještě naštvanější než v Česku, kterou je asi těžké najít. Dlouho jsem si myslela, že třeba Německo by mohlo mít nějakou šanci, ale letošní putování tuto naději definitivně pohřbilo. Pokud se tedy vrátíte z dovolené z některé sluníčkové země, kde jsou všichni veselí a usmívají se (třeba Španělsko, o Thajsku ani nemluvím) nebo i ne-sluníčkové země, kde sice lidé tak kamarádští nejsou, ale zase jsou extrémně slušní (třeba Velká Británie), zaručuju vám, že tento šok zažijete. 

Mně se to pravidelně stává hned po příjezdu. Spořádaně stojím na zastávce a čekám na autobus, když jde někdo okolo mě a narazí do mě tak, že vzhledem k váze batohu mám co dělat, abych to ustála a klidně pokračuje v cestě beze slova omluvy. Stojím ve frontě na lístky, když tu odněkud přijde člověk, který frontu zcela ignoruje a všechny předběhne (Pozn. myslím, že čekání ve frontách, by se mělo vyučovat už na základní škole, protože v momentě, kdy je jedna fronta k více než jednomu okénku/přepážce/pokladně, tak to evidentně nezvládáme). Čekám v další frontě, tentokrát v potravinách u pokladny, přede mnou tři lidé, za mnou dva lidé, kteří okamžitě začnou bručet, jak je ta řada hrozná a proč sakra neotevřou další pokladnu. To, že se na mě nikdo neusmívá, už pomíjím zcela. A tak poslední dobou, vždy když vidím/slyším, že se někdo vrátil z cizí země, mám chuť mu popřát co nejhladší přechod bez šoku. 

A víte, co je úplně nejzvláštnější? Stejně jako na internetových diskuzích jsou blbci ti druzí/cizí, tak lidé, kteří tvoří český kulturní šok, jsou taky ti cizí. Osobně téměř nikoho takového neznám a přece mi přijde, že je jich plná republika.