Strasti a slasti podzimního putování

Se mnou a mým blogem se to má následovně. Napadne mě nějaká myšlenka, dám si ji do konceptů, nechám trochu projít hlavou a začnu psát. Přičemž se občas zaseknu v kterékoliv fázi a tak se stane, že věci, které mě napadnou v létě, se k vydání dostanou v zimě. Což někdy nevadí, ale občas to jde trochu poznat. Třeba Vánoční téma v létě není to pravé ořechové. Přesně toto se stalo také s tímto příspěvkem. Myšlenka zaseta v hlavě 10. listopadu, název příspěvku napsán 25. listopadu - a zatímco mě sluníčko na nose šimrá svými jarními paprsky, já píšu o podzimním putování.

Nejsem úplně odborníkem na podzimní putování. Minulý rok jsem si ho, konkrétně v listopadu, užila pouze 2 dny a 5 km. Aby bylo jasno, ne, že bych ušla 5 km za dva dny, těch 5 kilometrů jsem ušla třetí den. Ale i z dvou dnů a pěti kilometrů se dá něco vytřískat.

1. strast a slast - zima

Podzim ještě není zima. Ale už to není léto, kdy si dáte dlouhý piknik na trávě a dalších několik desítek minut se vyhříváte na sluníčku, případně si schrupnete. Při podzimním putování vypadá svačina tak, že rychle vybalíte jídlo, sníte jídlo, zabalíte jídlo a už zase jdete, abyste se zahřáli. Případně už posledních pět minut tak nějak střídavě ukusujete z chleba a u toho podupáváte. Během dne rychle chodíte, protože když se zastavíte nebo zpomalíte, je opět zima. To už vůbec nemluvím o noci, kdy zalezete do spacáku co nejhlouběji a utáhnete ho tak, aby nekoukal ani nos. A to, že z toho spacáku budete muset v noci kvůli něčemu (kvůli tak čemu asi, že) vylézt, je hotová noční můra. Ranní vstávání ze spacáku je pak každodenní cca dvacetiminutovou výzvou (tedy ne že v létě by to výzva nebyla).

Ale právě proto, že je vám zima, děláte všechno rychle. Takže jdete rychle, abyste se zahřáli, nikde se nezdržujete a tak svou denní dávku ujdete rychleji než při letním poflakování na sluníčku. Taky je větší pravděpodobnost, že v tomto počasí se vás někomu zželí a nechá vás přespat v teple a v suchu. Což se nám tentokrát poštěstilo - ale jen jednou, abych si užila i podzimní spaní venku. Horká sprcha už byl neocenitelný bonus navíc.

2. slast a strast - opadané listí

Opadané listí je nádherné, na tom se asi shodneme všichni. Hezky zabarví celou přírodu. Narozdíl od sněhu se v něm můžete brodit bez hrozby omrzlin a skočit do hromady shrabaného listí je jako zapadnout do peří. Jen je třeba dávat pozor, aby tam někdo nenechal ty hrábě nebo ještě hůř, vidle.
Tak co může být u opadaného listí za strast? No, abych to řekla tak nějak kulantně. Při putování si v batohu nenosíte splachovací záchod. Taky jsem ještě nesebrala odvahu někde zaklepat a zeptat se, zda můžu použít jejich toaletu. A tak si většina poutnic a poutníků odskakují za keříky. Jenže podzim je zákeřný v tom, že téměř všechny keře hezky oholí a oni tak nějak jaksi zprůsvitní. Takže pokud zrovna nejste v lese s extra širokými kmeny, za něž se můžete schovat, vypadá to asi následovně - chvilku se zkříženýma nohama vyhlížíte ten nejhustší keř ale v 95 % případů k němu doběhnete a zjistíte, že přes něj stejně jde vidět. Tak podobně oběhnete asi pět dalších keříků, které vypadají vesměs stejně, až do té doby, kdy nátlak močového měchýře převáží váš stud a vy si prostě přidřepnete k tomu nejbližšímu a doufáte, že zrovna nikdo nepůjde okolo venčit pejska. V tomto má nesrovnatelnou výhodu silnější pohlaví, které se prostě otočí zády a vypadá, jako by se jen tak zadívalo do přírody.

3. slast a strast - tma

Brzké vstávání a stmívání má tu výhodu, že zvyšuje dobu spánku. Při putování nemusíte vstávat do práce, resp. nemusíte vstávat na určitý čas, a tak ve tmě prostě spíte. Co jiného byste taky dělali, když je taková zima, že všechno ujdete rychle jen, abyste se rychle zahřáli.
Putování ve tmě je sice romantické, ale probouzí staré zasunuté pocity spojené s lovením bobříků odvahy na pionýrských táborech. Čelovka svítí maximálně do metrové vzdálenosti a vrhá strašidelné stíny. Každá prasklá větvička signalizuje minimálně medvěda, který vás pozoruje spoza stromu. Vytí na měsíc rozhodně nepochází od psů z nedaleké vesnice, ale určitě od smečky vlků. A jakmile si začnete vzpomínat na Záhadu Blair Witch, jste v háji úplně.

Všichni to známe, život ani podzimní putování nejsou černobílé, a tak strasti mohou být zároveň slastmi. Nebo taky občas ne.