Pohádka o Chronovi a Kairovi

Za devatero horami, devatero řekami a polovinou moře, no prostě ve Starověkém Řecku, žili byli dva bratři - Chronos a Kairos. Chronos byl hezky spořádaný, chodil pořád stejným tempem, bylo na něho spolehnutí. Kdežto Kairos byl jeho pravý opak, někdy lítal s větrem o závod, někdy se sotva vlekl a občas se stalo, že se prostě zastavil a ne a ne se pohnout. Zpočátku je lidé měli rádi oba stejně, je přece hezké někdy být přesný a organizovaný a občas zase vyjít z tempa, popoběhnout si nebo naopak zpomalit. Ale postupem času jim Kairos začal lézt na nervy, byl takový neorganizovaný, nebyl na něho spoleh, někdy byl rychlý, někdy pomalý, hlavně byl ale nepředvídatelný. Zato Chronos, u toho vždycky věděli, na čem jsou. 

"Hele, Kaire, vem si příklad z Chrona. Od toho přesně víme, co máme čekat. Kdežto ty si tady lítáš, pak se zase vlečeš a my pak vůbec nevíme, na čem jsme. Koukej to dát do pořádku.", říkali mu.

A Kairos se bránil: "Ale občas je přece hezké zpomalit nebo zrychlit, je to nuda, chodit pořád stejně."

"Kdepak, svět přece potřebuje řád, tak se koukej přizpůsobit.", oponovali mu na to lidé.

Tak se Kairos snažil, zkoušel chodit pořád stejně, ani ne rychle, ani ne pomalu. Zkoušel si počítat, co číslo to krok, ale stejně, vůbec se mu nedařilo. Navíc ho to hrozně otravovalo.

"Tak takhle tedy ne, Kairo. Když nedokážeš být takový, jaký máš být, tak tě nechceme", řekli mu jednou lidé. A obrátili se k Chronovi a postavili mu velký monument - hodiny. A na připomínku nosily miniatury tohoto monumentu s sebou.

Zdroj: http://humanits.com.br

Na Chrona bylo spolehnutí, ale lidem se začaly dít zvláštní věci. I když maso smažili pokaždé stejnou dobu, někdy bylo vysušené a někdy nedopečené. Když dali kynout těsto na chleba, občas za dvě hodiny uteklo z mísy a občas se sotva trošku nafouklo. I když každý den chodili spát přesně ve stejnou dobu, někdy usnuli hned a někdy další hodinu koukali do stropu a počítali ovečky. To tedy byla záhada.
Mezitím se Kairos na lidi naštval. Rozzlobil se i na Chrona. "Takový nudný patolízal a všichni ho mají radši než mě.", nadával v duchu. A přemýšlel, co by tak Chronovi a lidem udělal. Najednou si všiml, jak okolo zevluje Stres. Přiběhl k němu a povídá:
"Hele, Strese, ty jsi takový samotář, nechtěl bys kamaráda? Tady Chronos by potřeboval parťáka."
Stres nadšeně přikývl. Od té doby byl jako Chronův neviditelný stín.

A tím to všechno začalo - hodiny ukazovaly čtyři, lidé se chvilku zamysleli a když se podívali znovu, už bylo sedm. To Stres tajně posunoval ručičky na monumentu a zlomyslně se těšil ze zděšení lidí. Jejich pocity totiž byli pro Stres jako švýcarská čokoláda, po které pěkně tloustl. Zatímco lidé neměli čas se ani nasnídat, natož nasvačit. Jak byl tak Stres hezky zakulacený, sem tam ze sebe vydělil nějakou tu buňku a přilepil ji na nějakého člověka. Ten pak chudák chodil, nevěděl, co dělat, jen pořád kontroloval hodiny. Čím častěji se na ně díval, tím rychleji se ručičky posunovaly. A Stres tloustl a tloustl.

Když Kairos viděl, co všechno způsobil, uvědomil si, že to trochu přehnal a zastyděl se. Přemýšlel, jak by svou vinu odčinil. Protože byl Kairos chytrý, tak na to přišel celkem rychle. V noci se tajně vkradl do obydlí lidí a ukradl jim všechny hodinky. Nechal jen jeden velký Chronův monument na náměstí. 

Lidé se probudili a hned chtěli zkontrolovat, zda vstali ve správnou dobu. Jenže nebylo kde to zkontrolovat. A tak ti, co se cítili odpočatí, vstali. Jiní se obrátili na druhý bok a spali dál. Ze začátku to šlo ztuha, lidé pořád běhali na náměstí a kontrolovali, jestli všechno stíhají podle ručiček. Jenže asi po měsíci je to přestalo bavit. Když vařili maso, tak je propíchli, jestli už je hotové, chleba dělali, až jim vykynul tak akorát a spát chodili, když byli unavení. Pochopili, že přece jen něco na tom Kairovi bude. Ale také na Chronovi. Proto si radši ponechali i monument na náměstí - to aby stíhali autobus. A Stres? Ten se vrátil na svou původní váhu a našel si práci jako připomínač. Oni ho totiž někteří lidé potřebují, aby aspoň něco občas udělali.