Hana Andronikova - Zvuk slunečních hodin

Spisovatelka Hana Andronikova nebyla žena jako každá druhá. Když jí byla diagnostikována rakovina prsu, místo, aby co nejdříve započala klasickou léčbu, odjela k indiánům do peruánské pralesa a následně nevadské pouště, kde strávila celkem 4 měsíce. Píšu byla, protože rakovině i přes alternativní i klasické léčení, bohužel nakonec podlehla.

A stejně výjimečná je i její knížka Zvuk slunečních hodin. Už jen ten poetický název - jak asi zní sluneční hodiny? Tóny paprsky slunce a stínu?
Za tuto knihu - její prvotinu - získala v roce 2006 cenu Magnesia Litera v kategorii Objev roku.
Tak začněme třeba od obálky. Na ní je nakreslená pravděpodobně indická žena, která má přes rameno i v ruce spoustu klecí se zavřenými ptáky.

Zdroj: www.kosmas.cz

A co následuje po prohlédnutí obálky. Většina z nás otevře knížku, přivoní k ní a začne namátkou číst.

Z knihy na vás zavane vůně indického jídla i pach osvětimských plynových komor, projdete se časovými událostmi od roku cca 1920 do současnosti a procestujete různé místa od baťovské výstavby Zlína, přes Indii, Osvětim až do Ameriky. A stejně rozmanité jsou i postavy, z nichž by každá klidně mohla mít svoji vlastní knihu. Ty nejhlavnější, kterým je věnována největší část knihy, jsou manželé Tomáš a Ráchel s jejich synem Danielem, dále poznáte Annu a amerického vojáka Petea. Všichni uvedení spolu nějakým způsobem propojení, což se dozvídáte v průběhu čtení. Každá postava píše sama za sebe, střídají se tedy styly jednotlivých vyprávění, místa i doba, kdy se jejich život odehrává. Zní to maličko zmateně, v některých recenzích jsem i četla, že někomu trvalo trochu dýl, než se v ději zorientoval, ale mně to vůbec nevadilo. Jedinou nevýhodou bylo, že některé postavy jsem si oblíbila více a jiné méně a tak jsem měla tendenci přeskakovat nebo aspoň rychleji číst Peteovo vyprávění, abych už se dozvěděla, jak to pokračuje s Tomem a Ráchel.
Ukázka z knihy: "Tom byl její sluneční orloj, řekla. Usmál jsem se. A Ráchel byla jeho slunce."
I přesto nebyl vztah Toma a Ráchel popsán jako červená knihovna. Anne byla obětí, přesto se cítila vinna. Co mají všechny postavy společné je to, že se prostě nevzdávají. A taky nejsou černobílé, ani ony, ani události, ani celý svět. Tuto knížku čtete a říkáte si: tý jo, tak to asi fakt bylo a občas vám běhá mráz po zádech.
P.S.: Jako studentku školy, která vymyslela program na odhalování plagiátů, a já tedy musím ve svých seminárkách ozdrojovat i kde jsem našla, že kulička je kulatá, mě velmi potěšil závěrečný rejstřík knih, z kterých bylo čerpáno.