Ten dělá to a ten zas tohle...

Zásadní otázka zní: Myslíte, že kdyby všichni lidé na světě v rámci svých schopností a dovedností dělali práci, která je baví, tak by se to celkově nějak poskládalo? A první odpověď, která většinu z vás asi napadne…tak to teda nevím, kdo by chtěl dělat tu moji práci. Přesně tohle mi odpověděl jeden můj bývalý kolega. A světe div se, zanedlouho do našeho týmu přibyl nový člověk, kterého tato práce opravdu bavila. No, tak tohle ještě jde. Přinejmenším to byla práce v teple v kanceláři a ne úplně extrémně rutinní a nudná. Ale koho by bavilo umývat nádobí, zametat silnice, kopat jámy nebo markovat u kasy v supermarketu?

Když jsem byla ve Španělsku v hostelu, tak v našem mikroprostředí to přesně takhle fungovalo. Bylo tam několik druhů činností. A my jsme prostě dělali tu, která nás bavila, a ono to opravdu vyšlo. Nutno podotknout, že se tam nějak vůbec nevyskytovali flákači. Respektive jeden malý, ale ten pracoval na recepci, kde byli napsané směny, takže hladký průběh procesu „dělej práci, kterou chceš“ to neovlivnilo.

Nejkomplexnější prací byl každodenní uklízecí provoz. Ten zahrnoval svlékání postelí, úklid koupelny, zametání a vytírání. Mojí specialitou bylo zametání. Rickyho bavilo umývat koupelny. Ryana a Andyho svlékání postelí a vytírání.

Ale úplně nejvíc mě bavilo žehlení. Žehlit bylo vždycky co. Ložní se pralo každý den a mandl jaksi nebyl k dispozici. Znáte někoho, koho baví žehlení? Já ne, kromě mojí mamky, po které jsem to nejspíš podědila. A tak jsem se stala žehlící průkopnicí. A asi mi to i šlo, protože postupně byla o žehlení bitka. Aneb slovy jednoho spoludobrovolníka – žehlit se dá i s pořádnou kocovinou. Tahle činnost je pro mě prostě meditace. Nemusíte nad ním nijak extrémně přemýšlet, prostě jen žehlíte. Můžete si u toho pustit muziku nebo si zpívat nebo přemýšlet o blbostech a za nějakou dobu se z kopy zmuchlaného čehosi stane voňavý komínek vyžehleného prádla. A vaše myšlenky, které si nejspíš žehlení moc neužívají, se mezitím stihly někam uklidit, a tudíž máte hlavu čistou jako ty vyprané prostěradla. Ale abych se přiznala, ne úplně každé žehlení mě tak uchvacovalo. Po několika pokusech jsem odmítala snažit se vyžehlit elastické prostěradla. Určitě víte jaké. Přesně ty prostěradla, které nejdou ani pověsit tak, aby nebyly úplně zmuchlané a vyžehlit nejdou rozhodně vůbec. Co vyžehlit, oni nejdou ani složit tak, aby z nich nebyla jakási divná neforemná koule. A tohle naopak bavilo Danielle. Chápete to? Danny totiž našla vzorec, podle kterého prostěradla poskládát, a pak už je podle ní jednoduché je žehlit. Musím přiznat, že onen vzorec mi zůstal do konce pobytu utajen, protože ať jsem se snažila skládat, jak jsem chtěla, výsledek byl pořád stejný, a to pokrčené prostěradlo. A tak jsem všechny moje elastické prostěradla s radostí přenechávala jí.

Další práce, kterou jsem si užívala, byla na zahradě. Práce na čerstvém vzduchu, venku a ještě se u toho opálíte – skvělé, ne? Respektive skvělé do té doby než jsem zjistila, že v Santiagu buď lije nebo pořádně svítí slunce. Ideální podmínky pro růst všech možných rostlin a květin. Zejména si toto podnebí užíval plevel. Takže nad vypleněným záhonem se radujete asi tak jeden den. Potom dva dny prší, takže na zahradu nejdete. Třetí den opět svítí sluníčko a záhon vypadá, jako byste se ho nedotkli ani malíčkem.

Ve Španělsku zapadalo slunce asi o dvě hodiny později. A moje tělo se tomu velmi rychle přizpůsobilo a tak jsem nikdy neusnula před půlnocí. S mojí potřebou spánku bylo pro mě opravdu těžké vstát před osmou a nachystat snídani. Což spočívalo jen v uvaření kávy a doplňování potravin. Největším úskalím bylo vstát a sedět v kuchyni a sledovat, jestli je třeba něco doplnit nebo dovařit. No a u toho zpravidla konverzovat. A na tohle všechno byl specialista Ricky. Nejen, že mu nevadil krátký spánek a brzké ranní vstávání. Ale jako správný jihoameričan se v době, kdy jsem já se zacpanýma ušima a podezřením na sociální fobii utíkala do samoty pokoje nebo žehlení, on teprve konverzačně rozehříval.

Tak třeba by se nakonec někdo našel i na to kopání kanálů a práci u kasy.

P.S.: Dneska písnička nebude. Pekařův císař bude určitě přes Vánoce v televizi, tak si písničku užijete tam spolu s příchutí vánočního cukroví.

Nesnídám, nesvačím, nestihnu to, nestačím

Upozornění: tento příspěvek je psán z hlediska svobodné, bezdětné ženy, která bydlí ve velkém městě a má to štěstí, že vydělává více než jen na chleba a na vodu...v neděli si může dovolit i jogurt.

Já teda snídám i svačím, ale...taky usínáte s pocitem, že jste nestihli všechno, co jste chtěli?

Nestíhání je trendem moderní doby. Je to tak trochu in. Kdy jste naposledy potkali někoho, kdo vám řekl, jak všechno co chce, v pohodě udělá a vůbec se nestresuje? Ale je tam ještě jedna záludnost, musíte pečlivě vybírat, co děláte. Protože pokud přiznáte, že trávíte několik hodin denně před televizí nebo na facebooku, tak jste v háji. I nestíhání se totiž musí podávat strategicky, aby všichni věděli, jak důležité nebo aspoň zábavné a originální věci děláte.

Známý feministický obrázek: "Dokážeme to!"
...ale chceme to? Zdroj: sweetlittletips.com

Když jsem si udělala svoje prázdniny a byla nějakou dobu bez zaměstnání a už ani necestovala, přišlo mi zajímavé, že se mě každý ptal, jak ten celý den trávím. "Co tak děláš, když nechodíš do práce, nestaráš se o děti ani o manžela?" A já v mém nestíhacím módu jsem odpovídala: "Ty jo, mám celý den, ale stejně neudělám všechno, co chci." Protože to není tak, že máte více času, ale že můžete dělat více aktivit.

Nová doba přináší nové možnosti. Nazvěme to třeba šamponové dilema. Když přijdete do obchodu, máte tam vyskládaný celý regál šamponů - minimálně deset různých značek a každá značka má šampon na poškozené vlasy, suché vlasy, mastné vlasy, normální vlasy, barvené a barevné vlasy (zvlášť blond, hnědá a rezavá), proti lupům, dále na objem, lesklé vlasy, na rovné vlasy, na kudrnaté vlasy...a vy přesně stojíte před regálem a vlastně ani nevíte, jaké máte vlasy. Jsou hnědé a rovné, potřebovaly by objem. No, ale taky mám poškozené konečky, ale mastné u kořínků...takže suché nebo mastné? A v takových chvílích blahořečíte komunisty, protože byly tři druhy šamponů - kopřivový, březový a žloutkový a člověk nemusel trávit hodiny v drogerii čtením etiket.

A úplně stejné je to v životě... Chci se naučit španělsky, ale zároveň si chci udržet minimálně stejnou úroveň angličtiny. Chci tancovat, ale taky chodit na jógu, no a ještě bych měla přidat nějakou dynamickou aktivitu, takže třeba běhání a plavání. V zimě mám moc ráda saunu, v létě zase kolo. A v kině je tolik zajímavých filmů a v divadlech představení a v knihovnách knížek. A ty filmy se dají dokonce zadarmo stahovat. A ještě je tady rodina, blízcí a přátelé, kterým taky chcete věnovat svůj čas. A tak to dopadá tak, že s vyplazeným jazykem lítáte od jednoho k druhému, protože tohle vás baví, tohle taky a tohle chcete aspoň zkusit, a kruci, ono mě to taky baví. Upozorňuju na uvodní větu. Protože tyto "problémy" se týkají nejspíš výhradně bezdětných žijících ve městě. Ti dětní jsou většinou rádi, když stihnou klasickou pracovní dobu, nějakým způsobem vychovávat děti a nemít doma jak po výbuchu. Před všemi takovými hluboce smekám, protože je to podle mě logistika a časový management té nejvyšší úrovně. No a na vesnicích zase většinou není tolik možností.

O adventu má nestíhání své žně. A mělo by to být přesně naopak, což určitě všichni víte. Takže pokud zrovna stejně jako já sedíte uprostřed rozbordeleného bytu nebo rozpečeného cukroví nebo si jen dopřáváte krátký oddech z pracovní činnosti, dejte si na celých 18 sekund nohy na stůl a zanotujte si spolu s broukem Kvapníkem.