Camino Muxía a Fisterra

Na putování do Muxíe a Fisterry/Finisterry jsem si vybrala poslední 4 dny svého pobytu v Santiagu, po dvoutýdenním dešti se nebe vyjasnilo, sluníčko svítilo naplno a teplota stoupla na 29 stupňů...ideální putovací počasí, zvlášť ve Španělsku.

První den, první etapa v délce 21 km. Poslední procházka mou oblíbenou trasou okolo říčky Río Sarela, jedna zastávka na kafe, jeden velký a pár malých kopců a byla jsem v Negreiře.

Finisterra - konec světa

Druhý den začalo alberguové šramocení a šustění v rekordním čase o půl šesté a tak jsem i já vyrážela nezvykle brzo v sedm. Čekala mě etapa dlouhá 33,4 km, které jsem se dopředu děsila, protože jsem v životě takovou trasu neušla. Aspoň, co má paměť sahá. Ale bylo mi řečeno: "Ujdeš to a užiješ si to!". Tak jsem to, jako správná poslušná holka, ušla a užila si to. Druhá etapa je opravdu krásná, vede narozdíl od předchozí, která je celá po sluníčku, skoro pořád lesem, trošku nahoru a trošku dolů, s moc hezkými výhledy. Ne, že bych všechny ty kilometry ušla bez mrknutí oka, ale ujít se to dalo a dokonce i užít se to taky dalo. Jen když jsem přišla do albergue v Olveiroa, dala jsem si sprchu, lehla si do postele a jala se psát zápis dnešního dne do deníku. A jediné co jsem byla schopná napsat bylo: "Dnes je pátek 13. Ušla jsem 34 km. Asi nejvíc v životě." a pak už jsem měla jen sílu ležet a ležet...a ležet.

Třetí den už mě čekala Muxía a dalších 33 km. Když jsem se ráno vzbudila, albergue už byl vylidněný a všichni na cestě. Ale sotva jsem vyšla ze dveří, potkala jsem jednoho Holanďana s nezapamatovatelným jménem, který dle jeho slov "chytl ten camino virus" a tak si každý rok vezme dovolenou a jde vyzkoušet zase další trasu do Santiaga. Prvních osm kilometrů to šlo, protože jsme si povídali. Pak jsme si dali pořádnou snídani a tak mi vydržela energie na dalších pět kilometrů. Poté jsme se rozdělili, protože on mířil do Finisterry a tak jsem zůstala sama se svým bolavým kolenem a puchýři. Optimismus mě pomalu opouštěl, zato sebelítostivé chudáčkovství se mě drželo zuby nehty. Tak jsem vyměnila pohorky za sandály a boty hodila na batoh, čímž mi ztěžkl asi o pět kilo....minimálně to tak vypadalo. Následně bych mohla aspirovat na účast na mistrovství světa ve vyhazování kamínků ze sandálu za chůze. Protože než abych si pokaždé sundala batoh - sedla si - sundala botu - vyklepala ji - zjistila, že jsem si sedla skoro do mraveniště - vyskočila obutá/neobutá - poskakováním ze sebe setřásla mravence - obula si botu - oprášila batoh od mravenců - dala ho na záda a za pět kroků zjistila, že se do mé boty nastěhoval další kamínek, radši jsem pilovala techniku vyhazování nežádoucích předmětů ze sandálu za chůze.

Moře na obzoru

Až jsem se konečně doploužila až k moři. Pohled na moře mi vždycky dodá energii, ale tentokrát to nějak nefungovalo. A tak jsem zkusila další vzpružovač - čokoládu. Jak jsem tam tak seděla na batohu u silnice, koukala na moře a v ruce čokoládu, musel na mě být asi žalostný pohled. Tak jsem dožvýkala čokoládu, hodila na záda batoh a s utkvělou myšlenkou, že za dvě hodiny už si budu osprchovaná pochutnávat na nějaké skvělé večeři, jsem pokračovala dál. A přesně za dvě hodiny.....jsem na náměstí v Muxíi práskla batohem o zem a vzteky a bezmocí se rozbrečela. Byla jsem unavená, bylo mi vedro, měla jsem puchýře, bolely mě nohy, měla jsem žízeň, měla jsem hlad, chtělo se mi na záchod a už přes dvacet minut jsem hledala ten zatracený albergue, který tady sakra musí někde blízko být.

Západ slunce v Muxíi

A právě v takovýchto chvílích vždycky přicházejí andělé. Teda oni jsou to normální lidé, ale přijdou k vám, zeptají se, jestli můžou pomoct a za ruku vás dovedou k tomu vašemu albergu. Kdysi jsem prohlásila, že nejtěžší rozhodnutí na caminu, je vypnout sprchu. Nevím, co ve Španělsku do té vody přidávají, ale já se po ní vždycky cítila, jak kdybych se znovu narodila. Znovuzrozená a se zalepenýma nohama jsem se vydala pro certifikát, že jsem opravdu přišla do Muxíe, když už mě to stálo tolik úsilí a za chvilku už jsem seděla nad tou nejskvělejší rybí polévkou a kopcem naprosto luxusních grilovaných ryb. Ono se při putování zdá všechno jídlo lepší než obvykle, ale toto bylo opravdu delikátní. Nakonec jsem se ještě zasnila u západu slunce a šla do postele.
A poslední den už mě čekal jen konec světa - Finisterra. Ale než jsem se tam dostala, musela jsem se prokousat 29 kilometry. Ze všeho nejdřív jsem doplnila zásoby čokolády a vydala se na cestu. Finisterra je moje snad nejoblíbenější místo na světě a já se neskutečně těšila, až tam dojdu. Jen toho na mě už prostě bylo moc. Nejkouzelnější okamžik cesty byl, když  ke mně při odpočinku u cesty přišel nějaký Korejec. Poté co si ověřil, že jsem v pohodě, se zeptal odkud jsem. Když se dozvěděl že z Česka, vyhrkl Smetana a začal mi notovat moji oblíbenou Vltavu. Čímž zaručeně vykouzlil můj úsměv. A tak když už jsem se usmívala, mohla jsem vyrazit i dál. Vyhrabala jsem svoji mp3 a pustila si nejen Vltavu, ale hlavně ty nejrychlejší a nejenergičtější písničky, aby mě trochu popohnaly v cestě. Došla jsem do jediného baru na půli cesty, dala si kafé, džus a magnum a pokračovala. Dva kilometry za barem došly písničky.

Odpočinek na půli cesty

Za dalších pět kilometrů došla čokoláda. Ale to už bylo cílové místo nadohled. A po další hodině chůze...bylo pořád nadohled. Děsně deprimující. Už jsem se radši ani nedívala na hodinky. Ani jsem neměla sílu nadávat a tělo se tak nějak samospádem posunovalo dopředu. Levá, pravá, levá, pravá...až jsem konečně došla do cíle. Shodila jsem batoh a "utíkala" do sprchy, ale živou vodu už asi vycabral někdo jiný. Po sprše jsem sice byla čistá, ale pořád stejně unavená. Tak jsem aspoň objevila jednu maličkou zapadlou restauraci v centru s asi 70-ti letou extrémně ukecanou šéfkuchařkou v domácí zástěře, kde jsem byla jediným hostem. Přesně ve stylu, čím zapadlejší hospůdka, tím to jídlo musí být lepší, protože jinak by se na takovém místě neudržela. A byla přede mnou největší výzva večera - to když mi uprostřed paelly trůnil celý krab. Sice uvařený samozřejmě, ale celý. Brrrr. Kromě toho že vypadal nechutně, tak jsem vůbec nevěděla, jak se taková věc jí. Druhou výzvu večera, a to cestu na asi 3 km vzdálený maják, kde je ten opravdový konec světa s nádherným západem slunce, jsem zavrhla hned na začátku, a odbelhala se do postele.
Naštěstí maják mi do druhého dne neuplaval, tak jsem ho v sandálech (konečně sandály a asfaltka!!!) šla pozdravit. Když tam tak sedíte a koukáte na širý oceán, připadáte si náhle tááákhle malincí, pokorní a zároveň v sobě cítíte naprostý klid. Úplně chápu všechny, kteří došli až sem a rozhodli se zůstat - rok, dva nebo i navždy. Ještě jsem se prošla po pláži, udělala rozlučkový ceremoniál botkám a vydala se na autobus zpět. 

Poslední odpočinek

A po cestě na autobus jsem potkala odhadem asi 65-ti letou paní.. Na můj dotaz, odkud dnes vyrazila, odpověděla, že z Olveiroy.
"Ale to je 34 kilometrů...!!!!".
"Jo,jo...".
"No, ale jsou teprve tři hodiny odpoledne!!!"
"Hmmm, vyšla jsem v sedm."
"Ale to je 34 kilometrů...?!!!"
Tak asi tak je to s tím mým putováním. Jeden den si myslíte, že jste podali svůj životní výkon, a druhý den potkáte někoho, kdo je dvakrát starší, chodí téměř dvakrát rychleji a k tomu ještě nevypadá vůbec unaveně..