Ranní ptáče dál doskáče...

...ale dřív u toho pojde, chce se mi dodat.

Být ranním ptáčetem je můj aktuální sen. Dlouhodobě aktuální. Asi od té doby, co jsem zjistila, že odejít ve tři hodiny z práce je úžasné. Jenže, abych mohla odejít ve tři hodiny z práce, musím do té práce přijít něco málo po šesté, podle toho, kolik hodin musím aktuálně odpracovat.

Kdysi to nebyl jen sen, já tím ptáčetem opravdu byla. Do školy jsem pravidelně vstávala v 6:30 a jeden den v týdnu ještě o hodinu dřív, protože jsem chodila plavat.  Teď se mi tomu ani nechce věřit. Myslela jsem si o sobě, že jsem skřivan. V deset už jsem začínala zívat a o půl sedmé byla zase jako rybička. Myslím, že se to pokazilo někdy na výšce, kdy má účast ve škole byla často nepovinná a k tomu se každé ráno začínalo jinak. Potom přišla práce s klouzavou pracovní dobou a už jsem se klouzala. Nástup byl nejpozději v devět a já s téměř každodenní pravidelností na těch devět chodila. Čas od času jsem se hecla. Od té doby už o sobě neprohlašuju, že jsem skřivan. Jsem prostě spáč, protože v deset hodin večer už hledám postel a v devět ráno se mi z ní ještě nechce vylézt. Skoro jsem akceptovala, že mám prostě vyšší potřebu spánku než obyčejní lidé. Píšu skoro, protože se s tím stále nechci smířit. Tolik bych chtěla ráno vstát třeba v sedm a mít tak dlouhý den. Ráno si zacvičit jógu nebo jít běhat nebo plavat nebo si jen dát dlouhatánskou snídani. Možná máte podobnou touhu, tak se ráda podělím o fígly, které jsem vyzvěděla od svých známých, internetu a z časopisů a opravdu všechny poctivě vyzkoušela.

1. budík daleko - úplně první a nejznámější rada. Dejte si budík co nejdále od postele a při zazvonění vyskočte, zaklapněte ho a do postele už se za žádnou cenu nevracejte. Což o to, dát si budík, respektive mobil daleko od postele, není problém. Jen můj mobil měl takovou specialitu, že 20 sekund hrála budíková hudba a potom se opět na deset minut odmlčel. Z vlastní ohleduplnosti jsem si vybrala pomalou hudbu, která prvních pět sekund vůbec nejde slyšet, dalších deset sekund slyšíte jen jemný klavír a než se stihne rozjet, tak budík ztichne. Já se za těch dvacet sekund ani nevyhrabala z postele. Tím pádem jsem těchhle desetiminutovek střídavého probouzení a usínání zvládla několik. Nejspíš proto, že vedle mě zrovna neležel nikdo, kdo by mě za buzení každých deset minut umlátil polštářem.

2. dynamická budíková hudba - když mě z postele nedostane pomalá a relaxační hudba, musíme nasadit tvrdší kalibr. Budící mobil daleko od postele zůstal. Vybrala jsem si rychlovku, která mě měla ráno naladit tak, že s radostí tanečním krokem vyskočím z postele. A pro tuto čestnou úlohu byla vybrána následující hitovka z 90. let. Jen pro jistotu uvádím, že video je trošku "vhodné k vysílání po 22. hodině". 

No, nevyskočí po těchto slovech každá žena radostně z postele? (Pozn. pro anglicky nemluvící: text znamená "Ty jsi taaaaak sexyyyy!!!") Já teda ne. Jediným účinkem bylo každodesetiminutové leknutí a to, že jsem danou píšničku začala po pár ránech upřímně nesnášet.

3. snídaňová odměna - tak tento bod mi poradil kamarád. Přesně ve stylu, čím dřív vstáváš, tím lepší snídani si udělej, aby ses měla na co těšit. Jen u mě to narazilo na malý problém. A to, že čím dřív vstávám, tím menší mám chuť na jídlo. Když vstávám v devět, tak je to pohoda. Ale v šest musím ještě tak hodinu počkat, abych do sebe něco dostala. A vstávat dřív, abych si teda za hodinu mohla dát tu skvělou snídani? Tak to fakt nee.

4. ranní těšení - tentokrát rada z internetu a rozšíření předchozího bodu. Prostě si na ráno naplánovat něco, na co se budete už večer těšit - ať už se jedná o snídani, cvičení, psaní, čtení, meditování, prostě cokoliv. Je pravda, že večer vypadá ranní plavání jako naprosto úžasná věc. Ona je to úžasná věc i v okamžiku, kdy už máte uplavaných pár bazénů. Jenže ráno moudřejší večera a ranní realizace, tj. vstání z vyhřátého pelíšku a vlezení do studené vody už tak lákavá není. Největší problém je, že ráno mě prostě nejvíce láká.....delší spánek, což k brzkému vstávání opravdu nepomáhá.

5. vlastní biorytmus - taky se vám stává, že se ráno vzbudíte ještě před budíkem, ale jakmile zazvoní a je čas vstávat, tak se vám chce najednou strašně spát? Mně celkem pravidelně. A tak jsem si řekla, že moje tělo přece ví, kdy je vyspané a nebudu ho k ničemu nutit. Budík jsem si tedy nařídila na nejzazší možnou dobu a řekla si, že vstanu, až se probudím. A ono to kupodivu fungovalo, opravdu se mi dařilo vstávat třeba hodinu před budíkem...asi tak týden.

6. pes nebo dítě místo budíku - poslední rada a poslední naděje. Pořiď si dítě nebo psa, ti tě z postele zaručeně vykopou. A je pravda, že když jsem měla psa, vstávala jsem brzo. I když byl zlatíčko, a nikdy mě ráno nebudil s tím, že chce jít vyvenčit. Spíš to byla povinnost převlečená za psa. Ráno ještě před prací jsem ho musela dát do školy a po práci si ho zase vyzvednout. A ve škole mohl být tak do pěti. Takže abych stihla ranní venčení, odvoz do školy, svoji pracovní dobu a vyzvednutí ze školy, tak jsem musela opravdu vstávat brzo. No a pořizovat si dítě jako dlouhodobý budík mi zase úplně košer nepřijde...

Tak co? Máte nějaké další tipy, které můžu vyzkoušet?

Paní nebo k mání?

Poslední dobou, tedy už je to pár let, jsem dospěla do věku, kdy už bych mohla být paní. Spíše tedy vzhledem než věkem, občanku už po mě v hospodách holt nechtějí. A baví mě ty pohledy a hádání, případně ptaní jestli paní nebo slečna s doslovem "abych neurazil/a". Jako kdybych vypadala, že je umlátím kabelkou, když to neřeknou správně. Nedávno to jeden prodavač vyřešil velmi kulantně a oslovil mě mladá dámo. Vůbec jim to nezávidím. Když osloví paní, tak to může vypadat, že daná žena vypadá staře. Asi proto ještě pro jistotu dodají mladá paní, a to radši všem ženám v libovolném věku. Pokud zase označí za slečnu, mohou se dočkat osočení, jestli to jako vypadá, že ji nikdo nechce.

Ve filmech pro pamětníky se slečnovalo
a panídoktorovávalo fest.

Zajímavé je, že po získání titulu na slečnu ztrácíte nárok. Automaticky jste paní - paní doktorka, paní inženýrka a tak. Z toho by tedy vyplývalo, že oslovení paní s sebou přináší větší vážnost. A v dřívějších dobách měla vdaná žena opravdu vyšší sociální status než svobodná. Asi před dvěma lety jsem byla v Praze na Vyšehradě a zabloudila i na slavný hřbitov. Trochu mě pobavilo, trochu udivilo, co jsem četla na náhrobcích. U mužů tam totiž byly vyjmenovány všechny funkce a tituly, ženy byly až na výjimky "jen" poslušné a oddané manželky. Nechci, aby to vyznělo špatně. Myslím, že vytváření domácího zázemí dětem a manželovi se vyrovná leckterému titulu i funkci. Jen bylo zjevné, jak se postavení ženy odvozovalo od postavení muže. Když holt některá nebyla oddaná manželka, tak měla smůlu. Ale pak mě napadlo, že to třeba bylo úplně naopak. Možná to bylo napsané ve stylu "za vším hledej ženu" a je třeba, aby i na hrobu bylo jasně napsáno, komu vděčíme za úspěch slavného stavitele nebo doktora.
Ale když už jsme se dostali k titulům. Na jejich používání si tady také dost potrpíme. Dáváme si je na zvonky, na schránky a dokonce i na náhrobní kámen. Pracovala jsem v akademickém prostředí a tam se na užívání titulů důsledně dbalo. Vrcholem pro mě byla věta na jedné schůzce: "Pane magistře prosím podejte panu magistrovi židli." Rozlušit kdo má komu podat židli ještě nebylo to nejsložitější. Oslovuje se totiž nejvyšším titulem a občas to rozklíčovat chce vysokou školu titulovou. A tu já nemám, tak jsem pro jistotu pořád tvrdohlavě psala emaily začínající jako "dobrý den" místo "vážený pane inženýre". Navíc mně toto oslovení vždycky vytvořilo úsměv na tváři. Mám v životě spoustu rolí, kterými bych se označila, ale jako "vážená paní inženýrka" se zrovna necítím.
A tak si vždycky vzpomenu na jednu scénu z Básníků, kdy Štěpán přijde na oběd k rodičům své vyvolené.
Tatínek: „A představte si, pane Šafránku…“
Maminka: „Pan Šafránek je doktor, tatínku!“
Tatínek: „No, Šafránek je snad taky, ne?“
P.S.: Pokud vás to zajímá, tak podle našeho etiketového guru Ladislava Špačka oslovujeme všechny ženy paní. Oslovení slečna použijeme pouze u velmi mladé ženy nebo u té, která si ho přeje, tj. představí se jako slečna, případně vás opraví.

Španělština ve Španělsku

Jasně, že když jsem jela poprvé do Španělska, tak jsem věděla jakým jazykem se tam mluví. Samozřejmě španělsky. Jen mi bylo řečeno, že se tam v pohodě domluvím anglicky. Tak jsem se naučila pár cestovních slovíček jako ano, ne, dobrý den, děkuji a nashledanou, abych nebyla úplně za lopatu a směle vyrazila.

Už cesta do prvního albergue - hostelu (ano, tohle slovo jsem taky uměla) mi měla napovědět, že s angličtinou to tak žhavé nebude. Trochu jsem bloudila a tak jsem se ptala na cestu. Všichni byli hrozně ochotní a chtěli pomoct, bohužel neuměli ani slovo anglicky a já ani slovo španělsky. Když jsem konečně dorazila do hostelu, pán na recepci se na mě podíval a zeptal se "Espaňol?" a já zakroutila hlavou a řekla "No". Poté se zeptal "English?", tak jsem vítězoslavně kývla hlavou a řekla "Yes". Načež se na mě pán podíval a začal zřetelně slabikovat "DOR-MIR?". Přesně ve stylu, když neumíš španělsky, budu mluvit zřetelně a pomalu a třeba budeš něčemu rozumět. No...nerozuměla. Díky bohu měl pán v zásobě nějaké cedulky v angličitně, tak mi je postupně i s pantomimou ukazoval a nakonec jsme se nějak domluvili.

A na další cestě to šlo podobně. Naštěstí, i když se Španělé moc nechtějí učit sami, tak rádi učí ostatní a opravdu se snaží, abyste jim porozuměli. Takže mluví pomalu, zřetelně a k tomu ukazují. Něco jsem se naučila od spolupoutníků a v podstatě těch pár slovíček, co potřebujete, na cestě nějak posbíráte. Když byla nouze, vzpomněla jsem si, že španělština je hodně podobná francouzštině. Tak jsem zavzpomínala na hodiny francouzštiny a použila francouzské slovíčko se španělským přízvukem. S výše zmíněným dormir-spát to ještě šlo. Slovo manger-jíst taky ještě klaplo. Španělsky jíst je sice comer, ale to jsem nevěděla, a manger fungovalo (zřejmě díky pantomimě), tak jsem ho vesele používala dál. Ale u petit déjeneur-snídaně, vysloveno s mým španělským přízvukem petit dechenér jsem skončila úplně. Španělsky se totiž snídaně řekne desayuno. No a když byla nouze úplně největší, zkusila jsem anglické slovíčko se španělským přízvukem. A pokud ani tohle nepomohlo, tak už mi na domluvu zbyly jen ruce a nohy.

Cerveza, tapas y olives - jídlo a pití
jsem uměla nejrychleji

Při mé druhé návštěvě Španělska jsem už byla poučena a španělštinu jsem si nastudovala trochu více. Na filozofickou debatu to nebylo, ale jak se jmenuju, odkud jsem a co dělám jsem říct uměla. S rozuměním to bylo horší, takže se na cestu jsem se ptala aspoň tří lidí, každému rozuměla něco a nějak si to dohromady poskládala. Nezřídka se stalo, že když dotazovaný viděl můj nechápavý obličej, radši mě vzal za ruku a dovedl až skoro na místo.

Jedním z cílů mého pobytu bylo konečně se naučit španělsky, ale hostel, ve kterém jsem pracovala, byl pravděpodobně snad téměř jediný španělský hostel, kde všichni uměli anglicky. A tak jsem aspoň pilně studovala. Protože mimo ochranné hradby hostelu jsem s angličtinou neuspěla.

Když jsem asi po dvou týdnech šla do restaurace, tak se mě číšnice (zřejmě na základě mého španělského přízvuku) zeptala, jestli chci jídelní lístek v angličtině nebo španělštině. Hrdě jsem odpověděla, že ve španělštině. Objednat si jídlo přece zvládnu. Po zjištění, že z jídeláku rozumím pouze pulpo-chobotnice, gambas-krevety a pescados-ryby obecně, jsem pokorně požádala o anglický lístek. Načež mi bylo doneseno menu v angličtině a já si uvědomila, že by klidně mohlo být v češtině a stejně bych netušila, co mi přinesou na talíř, když si objednám palometu, serviolu nebo smuhu.
Při putování a za hranicemi Santiaga jsem to s angličtinou ani nezkoušela. Rovnou jsem se přeladila na španělštinu. A to až tak, že když jsem v jedné restauraci potkala číšníka, který na mě mluvil anglicky, jela jsem dál a odpovídala mu španělsky. Ne úmysllně, prostě jsem jen byla ve španělském módu. V Santiagu jsem řeč volila podle stupně problému, nakoupit a objednat jsem zvládla ve španělštině, ale při řešení něčeho složitějšího, jsem zkoušela angličtinu. Bohužel často bez úspěchu a tak mým největším španělštinovým triumfem bylo vysvětlení prodejci mobilních telefonů, že se mi mobil nechce připojit k síti a jestli by se pokusil to opravit. A zvládla jsem to. Ono totiž, když oba chtějí, tak se vždycky nějak domluví.