Tanec a jiné závislosti

Dneska jsem byla po dlouhé době tančit. Přesněji řečeno po 4 měsících, když nepočítám pohupování na koncertech nebo to, když jsem si doma pustila písničku a zatancovala si sama. Tanec je pro mě závislost. Občas mě přepadnou i abstinenční příznaky. Jednou mi moje kamarádka řekla, že když mluvím o tancování, tak se celá rozzářím. Každý zamilovaný se rozzáří, když mluví o svém milém. Protože to, co vytváří tu záři, je láska. A je úplně jedno, jestli je to láska k osobě, činnosti nebo přírodě. Kdysi jsem slyšela, že je každý nejlepší v tom, co ho baví. Toto o mně neplatí. Pro tanec vůbec nemám předpoklady - donedávna jsem si o sobě myslela, že jsem hrozné dřevo. V tělocviku jsem vždycky byla téměř nejhorší, výmyk jsem v životě neudělala. Pozorovat mě, jak se  kroutím na kruzích jako ryba na suchu a nejde mi udělat to, co je po mě požadováno, bylo oblíbenou zábavou pro zbytek třídy. Nejsem ani dost pružná, když se ohnu, nedám ruce na zem. Správně bych na taneční parket neměla ani vstoupit. Ale je mi to jedno. Nepotřebuji být nejlepší tanečnice. Ale co potřebuji, je pocit, který při tanci mám. Stačí když zazní první tóny, začne naše sexy rozcvička a najednou je ve mně takový pocit štěstí, že mi prostě nejde se neusmívat. Dívám se na sebe do zrcadla a pokaždé mě udiví, jak mi to sluší. A sluší mi to proto, že mi září oči a jsem šťastná.
A po hodině se vždycky vracím domů nabitá a s úsměvem na tváři. A většinou jsem s tím úsměvem bohužel sama. Nastoupím do trolejbusu a rozhlédnu se kolem. Jediný, kdo se usmívá se mnou, jsou děti. Dospělí většinou koukají z okna, vypadají ustaraně nebo naštvaně. Někteří starší lidé dokonce už mají svou normální tvář mračící. Za ta léta mračení se svaly už prostě přizpůsobily.

Jednou jsem si udělala takový malý sociální experiment. Šla jsem po ulici a na každého, koho jsem potkala, jsem se usmála. Teda na každého úplně ne. Neusmívala jsem se na muže, u kterých hrozilo riziko, že by si mohli myslet, že je balím. Můj experiment trval asi deset minut a byl na jedné z hlavních ulic v Brně. Dost úzké na to, aby jste se mohli lidem podívat do očí, a dost frekventované, abyste se vůbec měli komu do těch očí podívat. Za tu dobu jsem potkala asi 100 lidí. Podotýkám, že z těch 100 lidí nebylo ani jedno dítě. A hádejte, kolik se na mě usmálo zpátky? Nebudu vás napínat, byla to jedna jediná žena. Ve věku asi 70 let a ta vypadala, že by se usmála i tak.Ostatní mě buď totálně ignorovali nebo se prostě podívali na mě a pak jinam. Někteří na mě koukali trochu vyděšeně a radši mě obešli širokým obloukem, abych se jim náhodou nepokusila vnutit nejnovější a nejlepší mobilní tarif.

Nechci, aby to vyznělo tak, že se každý musí usmívat, i když má starosti a zrovna se mu vůbec usmívat nechce. Chápu, že život je těžký a každý má spoustu problémů. Jen mi přijde, že my už jsme takový přednaštvaný národ. Pořád zamračení a čekající na záminku, jak to ze sebe dostat. Někde jsem četla, že špatná nálada je mnohem nakažlivější než dobrá. Tak se nenechme nakazit a žijme. A najděte si a dělejte to, co vás rozzáří. Třeba vám pak taky nepůjde se neusmívat.