Tanec a jiné závislosti

Dneska jsem byla po dlouhé době tančit. Přesněji řečeno po 4 měsících, když nepočítám pohupování na koncertech nebo to, když jsem si doma pustila písničku a zatancovala si sama. Tanec je pro mě závislost. Občas mě přepadnou i abstinenční příznaky. Jednou mi moje kamarádka řekla, že když mluvím o tancování, tak se celá rozzářím. Každý zamilovaný se rozzáří, když mluví o svém milém. Protože to, co vytváří tu záři, je láska. A je úplně jedno, jestli je to láska k osobě, činnosti nebo přírodě. Kdysi jsem slyšela, že je každý nejlepší v tom, co ho baví. Toto o mně neplatí. Pro tanec vůbec nemám předpoklady - donedávna jsem si o sobě myslela, že jsem hrozné dřevo. V tělocviku jsem vždycky byla téměř nejhorší, výmyk jsem v životě neudělala. Pozorovat mě, jak se  kroutím na kruzích jako ryba na suchu a nejde mi udělat to, co je po mě požadováno, bylo oblíbenou zábavou pro zbytek třídy. Nejsem ani dost pružná, když se ohnu, nedám ruce na zem. Správně bych na taneční parket neměla ani vstoupit. Ale je mi to jedno. Nepotřebuji být nejlepší tanečnice. Ale co potřebuji, je pocit, který při tanci mám. Stačí když zazní první tóny, začne naše sexy rozcvička a najednou je ve mně takový pocit štěstí, že mi prostě nejde se neusmívat. Dívám se na sebe do zrcadla a pokaždé mě udiví, jak mi to sluší. A sluší mi to proto, že mi září oči a jsem šťastná.
A po hodině se vždycky vracím domů nabitá a s úsměvem na tváři. A většinou jsem s tím úsměvem bohužel sama. Nastoupím do trolejbusu a rozhlédnu se kolem. Jediný, kdo se usmívá se mnou, jsou děti. Dospělí většinou koukají z okna, vypadají ustaraně nebo naštvaně. Někteří starší lidé dokonce už mají svou normální tvář mračící. Za ta léta mračení se svaly už prostě přizpůsobily.

Jednou jsem si udělala takový malý sociální experiment. Šla jsem po ulici a na každého, koho jsem potkala, jsem se usmála. Teda na každého úplně ne. Neusmívala jsem se na muže, u kterých hrozilo riziko, že by si mohli myslet, že je balím. Můj experiment trval asi deset minut a byl na jedné z hlavních ulic v Brně. Dost úzké na to, aby jste se mohli lidem podívat do očí, a dost frekventované, abyste se vůbec měli komu do těch očí podívat. Za tu dobu jsem potkala asi 100 lidí. Podotýkám, že z těch 100 lidí nebylo ani jedno dítě. A hádejte, kolik se na mě usmálo zpátky? Nebudu vás napínat, byla to jedna jediná žena. Ve věku asi 70 let a ta vypadala, že by se usmála i tak.Ostatní mě buď totálně ignorovali nebo se prostě podívali na mě a pak jinam. Někteří na mě koukali trochu vyděšeně a radši mě obešli širokým obloukem, abych se jim náhodou nepokusila vnutit nejnovější a nejlepší mobilní tarif.

Nechci, aby to vyznělo tak, že se každý musí usmívat, i když má starosti a zrovna se mu vůbec usmívat nechce. Chápu, že život je těžký a každý má spoustu problémů. Jen mi přijde, že my už jsme takový přednaštvaný národ. Pořád zamračení a čekající na záminku, jak to ze sebe dostat. Někde jsem četla, že špatná nálada je mnohem nakažlivější než dobrá. Tak se nenechme nakazit a žijme. A najděte si a dělejte to, co vás rozzáří. Třeba vám pak taky nepůjde se neusmívat.

Řekni mi, jakou kávu piješ, a já ti řeknu, jakým jsi člověkem

Rozhodně tento článek nepíšu z pozice kávové odbornice. Kávu rozděluju na dva druhy, a to "chutná mi" a "nechutná mi". Také se dopředu omlouvám, pokud jsem napsala nějaký název druhu kávy špatně, což je celkem možné. Ale studentka psychologie a odvěká analyzátorka se ve mně nezapře a tak jsem si díky své kávové závislosti a cestování letos uvědomila jednu věc.

Když jsem byla ve Španělsku, jedna z mnoha věcí, do které jsem se opravdu zamilovala, byla káva. Při putování to pro mě každý den byla věc, na kterou jsem se nejvíc těšila a ta největší odměna. Slova "café con leche, grande, por favor" - "kávu s mlékem, velkou, prosím" byla první, co jsem se ve španělštině naučila.

Jedna španělská putovací

Ve Španělsku byl v každé sebemenší vesničce bar, v baru stoleček a na stolečku kávovar. Takový ten velký kávovar, který najdete u nás pouze v kavárnách. A u něj barista ve věku okolo 60-70 let, který dělal kávu lepší než v kdejaké kavárně v Brně. Navíc byla neuvěřitelně levná. Je tam celkem běžné, že si Španělé před prací nebo prostě ráno zašli do baru na kávu. V životě jsem neviděla Španěla, že by si bral kávu s sebou. Tu jsem si vždycky brala jen já, když jsem si ji chtěla vypít v parku a to pokaždé hledali kelímek, který měl víčko pouze na jedno použití. To znamená, když jste ho jednou odklopili, už nešlo dát zpátky. A víčko s dírkama na pití, jak je běžné u nás, tam vůbec nebylo. A pak mi došlo, proč to tak je. Španěly totiž vůbec nenapadne, že by si vzali kafé s sebou a vypili ho v práci u počítače. Vždycky si najdou čas sednout si v kavárně, v klidu si popovídat a vypít kávu tam. Ve Španělsku mají čtyři druhy kávy - s mlékem, bez mléka, malou a velkou. A to je všechno. Žádné latté, lunga ani latté macchiata s příchutěma jako u nás. Jejich život je jednoduchý - fiesta, siesta a maňana - a rozhodně si ho nekomplikují nutností rozhodováním se mezi 10 druhy káv.

Oproti tomu u nás je ve většině kaváren nabídka různých druhů káv na celou stránku nápojového lístku. Píšu v kavárnách, protože v normální hospodě většinou dostanete maximálně turka a instatní. Dokonce si vymýšlíme další druhy a nové příchutě. Já osobně jsem zářným příkladem tohoto trendu. Chodit okolo stánku s kávou, kde měli každý den jinou příchuť, byla pro mě každodenní zkouška silné vůle. Dodnes lituju, že jsem neochutnala příchuť chilli, kterou už jsem pak nikdy v nabídce neviděla. A rozhodně to o mně dost vypovídá, protože já chci prostě zkusit všechno. Ale čeho jsem si u nás všimla je kávový snobismus. Myslím, že hezky navázal na značkový a vinný snobismus. Skvělým příkladem vinného snobismu byl jeden můj bývalý přítel, který v práci dostal láhev červeného barrique. Když víno nalil do skleniček, začalo pěnit, i když to perlivé víno rozhodně nebylo. A když jsem se ho zeptala, co znamená barrique, tak prý "to je právě to, že je trochu sycené". No, asi nemusím dodávat, že víno bylo pěkně hnusné. Já svoji skleničku po ochutnání vylila do dřezu s tím, že tohle teda pít nebudu, a musela při tom snášet pohledy a řeči, jaký jsem vinný ignorant. Po čtyřech dnech jsem ho přistihla, jak zbytek láhve vylévá do dřezu, "protože bylo dlouho v ledničce otevřené". I když já ho podezřívám, že si spíše konečně vygooglil, co opravdu znamená barrique. Tak asi tak nějak je to i s kávovými snoby, kteří dostávají kopřivku z toho, že někdo vyslovuje macchiato jako mačáto a doma si vaří turka z Jihlavanky. Osobně naštěstí nikoho takového neznám, ale hojně se vyskytují v internetových diskuzích a pohoršeně se na vás otočí, když si v kavárně dáte latté s mangovým sirupem... Ok, latté s mangovým sirupem vážně nebylo nic moc. Ale mám pocit, že léta nucené rovnosti u nás způsobila, že se někteří lidé musí za každou cenu vyvyšovat nad druhými.

A poslední zemí je Německo. V Německu bylo kafé opravdu za odměnu, protože presso bylo jen ve velkých městech nebo v lepších kavárnách. A taky celkem drahé. Běžnou kávu, kterou jsme dostali v hospodě, byla Tasse Kaffee nebo Kännchen Kaffee, což byla překapávaná káva v šálku nebo v konvičce ve velikosti asi dvou šálků. Tak copak to asi vypovídá o německém národu?