Abeceda německého putování

Anni, já, dortíky a káva
Foto: P. Hirsch

Anni byla jedna z lidí, kteří nám nabídli ubytování, ale pro mne ta nejvíce okouzlující. Nejen, že nám na stůl snesla, co doma našla a s neustálým pobízením doprovázeným šťouchancem do mých zad nás nutila všechno to sníst. Ale poté, co si všimla, že jsme neotevřeli láhve piva, které před nás postavila s vysvětlením, že je studené, nám vnutila panáka Jägermeistera. Ráno nám zabalila všechno, co jsme nesnědli a na naši chabou výmluvu, že zbytek Jägera opravdu nechceme, protože je moc těžký, reagovala tak, že ho přelila do petky se slovy „bude se Vám hodit, až budete unaveni“, kterou nám ještě spolu s 10 eury na kafé vrazila do ruky. Na to kafé a dva dorty nás ovšem pozvala, když jsme na ni po dvou hodinách narazili v sousedním městě.

Boty jsem měla Merrely, ve kterých jsem bohužel čvachtala hned po prvním velkém dešti impregnace neimpregnace. Na konci putování mírně sešmajdané ovšem s prasklou kůží na boku, takže ve zkoušce moc neobstály.

Couchsurfing jsme využívali ve větších městech a často na poslední chvíli. Ale Němci jsou zodpovědní couchsurfeři a tak nám pokaždé odepsali a ubytování jsme také vždy našli.

Délka trasy přes Německo byla celkem 751 km.

Ekologie v Německu opravdu frčí. Krajina je vyzdobena spoustou větrných elektráren a střechy domů zase solárními panely. Zálohované jsou tam nejen skleněné lahve, ale i petky a plechovky od nápojů – mimochodem dobrý způsob výdělku pro ty, co se nebojí sáhnout hlouběji do odpadkového koše pro nedbalým  Němcem či neznalým turistou odhozenou flašku – za jeden kousek dostanete 25 centů. A třídění odpadu je dokonce nařízeno zákonem.

Filmové hlášky, které zazněly nejčastěji, byly „kde asi udělali soudruzi z NDR chybu“ a hned za ním „neboj, čeká na Tebe pokojíček, až Tě bude přecházet zrak“. Filmy jistě poznáte sami.

Trochu zašlejši Wandererhütte
Foto: P. Hirsch

Grillhütte byly spolu s Wandererhütte našimi oblíbenými noclehárnami. Grillhütte byly u vesnic, zastřešené kulaté budky s mega grilem uprostřed, který si obyvatelé většinou postavili svépomocí – taková akce Z po německu. Wandererhütte zase byly zastřešené boudy v lese, ideální na přespání. I když mám takový pocit, že jsme v nich přespávali jen my. Putujících jsme v Německu moc nepotkali a na naši odpověď, že spíme v lese, jsme se většinou dočkali pouze vyděšeného výrazu se slovy: „ale vždyť tam jsou zvířata“.

Takový normální hotýlek
Foto: P. Hirsch

Hotel jsme využili pouze jednou, resp. to byl palác udělaný z bývalého hotelu. To jsme tak jednou k večeru přišli do vesnice, koupili si zmrzlinu ze zmrzlinoauta a vyčerpaně se zhroutili na trávu…teda já se vyčerpaně zhroutila, Petr si normálně sedl. Daly se s námi do řeči dvě malé děti a ty zavolaly svoji mámu, která opodál zahradničila, aby si přišla poslechnout tu divnou řeč, kterou mluvíme. Ute nám po dvou větách nabídla, že tam můžeme přespat, což nás trochu zarazilo, poté co si všimla, že váháme, dodala, že zadarmo, což nám připadalo ještě podezřelejší. Ale nakonec jsme kývli a tak nás odvedli dovnitř, kde jsme zjistili, že dům je palácový i zevnitř a ubytovali nás do jednoho z devíti pokojů s postelí s nebesy. Posléze se do domu začali scházet další lidé s tím, že se jednou za měsíc potkávají a povídají si. To už jsem se opravdu trochu vyděsila a hlavou mi běžely všechny psychohorory se seancemi a lidskými oběťmi – zejména mladými nevinnými blondýnkami. Začala jsem vážně uvažovat o tom, že si sbalíme baťohy a tiše se vykrademe zadním vchodem ven. Načež za námi přišla paní domu, že se asi na hodinu vytratí, kdybychom prý něco potřebovali, tak si máme říct dětem, které měly asi 4 a 6 let. Na stole byla ponechána peněženka, na věšáčku klíčky od auta a my poslušně čekali až si pro nás příjde vysoká postava v černém hávu a s posvěcenou stříbrnou dýkou. Nicméně za hodinu se všichni vrátili živí, zdraví a normálně vypadající, dostali jsme druhou večeři a šli spokojeně chrupkat.

IQ se putováním rapidně snižuje. To je varování. Začíná to tak po 500 kilometrech. Nejprve si povídáte s krávami, koňmi i mravenci. Poté se s nimi snažíte domluvit jejich vlastní řečí a na konci už jen vydáváte neartikulované zvuky, na kolejích třeba mašinku a tak. Prostě vám z toho už hrabe. No, dvouleté dítě by si s vámi skvěle pokecalo. Naštěstí je tento efekt jen krátkodobý (ráno po vyspání už jste většinou v pořádku) a v případě nutnosti se ještě dokážete domluvit i lidským jazykem.

Jazyk jsme používali vskutku poutnický – požádat o vodu, odpovědět odkud kam jdeme a poptat se na nějaké přístřeší. Naštěstí nám všichni kladli stejné otázky a tak jsme odpovědi někdy tipovali. A když jsme se s odpovědí náhodou netrefili na otázku, všichni se nás s úsměvem zeptali znovu. Občas jsme si pokecali i víc, zvlášť když jsme u někoho spali. K mé velké radosti se mi postupně vynořovaly slovíčka z mé základo a středoškolské němčiny, i když na filozofické témata to opravdu nebylo. Ale musím dodat, že se většinou všichni snažili, abychom jim rozuměli, takže pokud nepomohla pomalá a zřetelná artikulace, přišla na řadu i pantomima.

Kopců nám turistická trasa E3 dodávala opravdu požehnaně. Cílem asi bylo vést stezku po atraktivních turistických místech a kopcích s výhledy, ale šplhat nahoru a hned zase dolů každý den třikrát vás taky jednou omrzí. Bylo nám řečeno, že kolem Frankfurtu nad Mohanem už to bude rovina, ale paní zřejmě nikdy nebyla na jižní Moravě. Jinak by místo, kde musí být anténa na každém třetím kopci, rozhodně neoznačila za rovinu.

Lidé byli rozhodně milejší a pohostinnější, než jsem čekala. O Němcích se říká, že nejsou zrovna přátelským národem, ale k nám byli téměř všichni příjemní. Byli jsme zjevně dost velká atrakce, takže nás často někdo zastavil a ptal se, kam jdeme. Když jsme se zeptali, zda si můžem koupit chleba, protože nám došel a pekárna nebyla široko daleko žádná, tak nám často přinesli nejen chleba, ale i spoustu věcí k němu a žádné peníze samozřejmě nechtěli. Občas jsme dostali snídani, nanuka nebo ovoce a párkrát nás někdo pozval i domů, nakrmil a nechal přespat.

Měsíc a pět dní trvalo celé putování Německem, z toho byly 3 dny odpočinkové.

Dva bezdomovci. Foto: P. Hirsch

Nocování probíhalo, kde se dalo. Z celkem 35 nocí – 14 uvnitř - 1 na faře, 2 v církevních společenských domech, 3 u lidí, kteří nás pozvali domů, 7 nocí u couchsurferů, 1 v zahradním domku a 21 venku – 2 v seně, 1 u kapličky, 1 u monumentu, 1 na vyhlídkové věži, 1 u vchodu televizní věže, 1 na střídačce fotbalového hřiště, 1 na zemi u fotbalového hřiště, 1 ve srubu, 1 v párty stanu, 1 v bývalé římské svatyni a 10 ve Wandererhütte, Grilhütte nebo podobných přístřešcích.

Obslužnost na vesnicích, co se týče možnosti sehnání jídla, byla v porovnání s Českem dost hrozná. Narozdíl od nás, kde v každé pidivísce najdete minimálně otevřenou hospodu a nějaký minikrámek s chlebem a toaletním papírem, v Německu neexistuje nic takového. Dokonce i ve velkých vesnicích (to, že jsou velké, jsem usoudila podle toho, že jsou tam ulice, ne jen čísla popisná) nebyla ani stopa po pekařství, natož nějakém obchodě a hospody měly otevřené jen v pátek a o víkendu.

Puchýře jsem měla za celou dobu čtyři. Dva na patách, když se mi trochu zkroutila vložka a na prsteníčku a malíčku ze mně naprosto neznámého důvodu. Na to, že jsem měla nové naprosto neprochozené botky, úplná pohodička.

Ruhe tag je taková německá zvláštnost. Prostě si v hospodě/restauraci/kavárně/hotelu vyberou jeden den v týdnu, kdy mají ruhe tag – volný den, kdy je zavřeno. Naprosto nepředvídatelně.  Takže se vám klidně může stát, že když po třídenním snění o pořádném presu dojdete do vesnice, která je konečně dost velká na to, aby měla hospodu, která je i otevřená více než 3 dny v týdnu, zjistíte, že je ruhe tag a můžete tedy slintat dál.

Snídaně až do seníku Foto: P. Hirsch

Seno bylo moje oblíbené místo na spaní. Bylo tam teplo a seno je krásně měkké, jen nesmíte moc koukat na myšky, které tam občas pobíhají. První spaní bylo v přístřešku na voze naloženým senem. Sotva jsme se usadili, přijel někdo na motorce. Seno sice nebylo jeho, ale prý se zeptá majitele, jestli tam můžem přespat. Asi za půl hodiny přijel, že tedy můžeme. Ještě tradiční večerní pokec a o půl desáté jsme se konečně dostali k tomu, že začnem připravovat večeři. Zrovna jsme začali krájet zeleninu, když se připotácel pan majitel osobně, který už měl zjevně trochu nakoupíno. Prý slyšel, že jsme Češi a protože ho v Plzni skvěle pohostili, chce to oplatit a přišel nás pozvat na pivo. Ale jen na jedno, protože pivo je drahé. Pozvání na pivo se neodmítá, ale my už byli opravdu unavení a hladoví. Když se pan majitel dovtípil a uhodl, že asi máme hlad, odpověděl, že na jídlo nás bohužel nepozve, protože je stejně jako druhé pivo hodně drahé. Nakonec jsme tedy společně vymysleli alternativu, že nám ráno přinese snídani. Vzhledem ke stavu v jakém byl, jsme tomu moc nevěřili. Ale opravdu, ráno na voze visela igelitka s pečivem, salámy a džusy a my měli skvělou snídani.

Trasa vedla nejprve přes Via Porta, ekumenickou cestu spojující evangelický a katolický klášter, dále jsme přestoupili na evropskou turistickou trasu E3, která celá vede od portugalského pobřeží až k Černému moři v Bulharsku a nakonec jsme se trochu prošli i po německém napojení Svatojakubské cesty.

Městečko Kaub na břehu Rýna

UNESCO oblasti jsme po cestě potkali tři, tedy alespoň ty přírodní. A opravdu to byly nejkrásnější úseky. První byl Schwarzes Moor a Rotes  Moor, což byly mokřady, unikátní v Německu, a mně to okolí nejvíc připomínalo naše Beskydy. Tam jsme spali na dřevěné vyhlídkové věži s naprosto úžasným výhledem na hvězdy a měsíc v úplňku. Další byly Limy, bývalé římské hranice, které byly vystavěny opravdu pečlivě s hlídacími věžemi a ochrannými valy a vedly od současné Velké Británie až někam na Blízký východ a do Afriky. A třetí bylo několik kilometrů Rýna, který právě v té oblasti tvoří zajímavé zatáčky a navíc je obklopen starými historickými (a v současné době bohužel i turistickými) vesničkami, které jakoby právě vypadly z pohádky, hlídkovými hrady a strmými kopci s cestičkami vinohradů.

Váha mého batohu se pohybovala od 10 do 12 kilo, Peťova okolo 20 kilo v závislosti na množství jídla a vody. Svorně jsme tedy nesnášeli kombinaci nákupu před víkendem s trasou vedoucí lesem bez možnosti civilizace a tedy i doplnění vody.

Zvířátek jsme potkali požehnaně, od různých druhů hmyzu, slimáků živých i uvařených přes jeleny, srnky a lišky. Jednou nám přes cestu přeběhla divoká prasnice i s dvěma mladými, normálně na konci vesnice přes silnici, ani se nerozhlídla, jestli jede auto. Zrovna ve chvíli, kdy jsme hledali místo na spaní a po tomto zážitku se opravdu nevybíralo lehce. Jednou jsme si v jedné Wandererhütte, kde jsme se plánovali uložit, přečetli rok a den staré varování o mladíkovi, který se vydal na noční výšlap. A zrovna jak na sviňu si na noční výšlap vyšla i divoká prasátka s mamkou. No a trasu si taky zvolili stejnou. Slabší a zřejmě i chytřejší ustoupil a urychleně vylezl na nejbližší strom, kde přes hodinu čekal, než přijede policie a myslivci, kteří ho vysvobodí. Myslím, že není třeba dodávat, že po této informaci jsme místo noclehu mírně přehodnotili. Jinak se okolo cest pásla spousta krav, viděli jsme sotva narozené telátko, které se teprve učilo stát, ovce s pár dní starými jehňátky, kozy i koně s hebounkými čumáky.

Pohostinnosti a laskavosti se nám dostalo opravdu vrchovatě. Můj obdiv mají lidé, kteří si nás klidně pustili domů i přes všudypřítomné varování o přepadávání seniorů. Můj dík patří všem, kteří nám poskytli vodu, jídlo nebo pozvali na kafé. Ze začátku jsem byla ostýchavá, protože mi bylo jasné, že danou pohostinnost nikdy nemůžu vrátit a pouhé poděkování mi přišlo málo. Ale pak jsem si uvědomila, že laskavost a pohostinnost je přenosná a co jsme my dostali v Německu, můžeme zase předat někde jinde někomu jinému. Tak prosím předávejte s námi, za nás i pro ty, kteří ji budou posílat dále!

Pokud chcete sledovat P o U t N í Ka Petra v jeho dalším putování, můžete na jeho stránkách www.pout.eu a nebo facebooku https://cs-cz.facebook.com/uPoUtNiKa.

Přehled svatojakubských cest v Německu můžete shlédnout pod tímto odkazem.

Trasa našeho společného putování Německem: