Měsíc poté...

Tak už jsem tady měsíc...měsíc, který utekl jako lusknutí prsty, ostatně jako mnoho měsíců před ním.
Když jsem sem přijela a viděla místo, kde budu spát, řekla jsem si, maximálně měsíc, dýl tady nevydržím.

Výhled z okna - západ slunce

Místo, kde spím je totiž ve sklepě, ok je to sklep s velkým oknem, spím na dvou matracích a mám polštář i deku, ale...pořád je to sklep. A teď samozřejmě, nechce se mi odtud. Připadá mi to jako odjezd z letního tábora. Za ten měsíc se tu vystřídalo spoustu lidí na pár dní, pár dobrovolníků na dýl a časté loučení nedělá další loučení o nic jednodušší. Před dvěma dny jsem obrečela odchod Ryana (GB), dobrovolníka, který tu se mnou byl od začátku a který ač o 12 let mladší byl v mnoha věcech chytřejší, zralejší a taaak inspirativní. Stačí napsat jednu větu o Ryanovi, která ho naprosto vystihuje a jejíž autorem je Ricky (další dobrovolník). Ta věta zní: „You can always trust a man who stops to smell the flower. / Vždycky můžeš věřit člověku, který se zastaví, aby přivoněl ke květině.“ A za dva dny odcházím já a ve stejný den Ricky (Argentina)… Ostatní čtyři (směs GB, Irska a Ruska) prozatím zůstávají.

Co se týče práce, průměr je tak dvě hodiny denně – uklízení, praní (teda spíše dávání prádla do pračky), příprava snídaně (která spočívá v tom, že dáte na stůl toastový chleba a marmelády a průběžně doděláváte kafé), žehlení, údržba a práce na zahradě. A všechno mě baví, dokonce i to umývání záchodů - vybavuji si koment: „cože, ty budeš skoro s dvěma vysokýma školama umývat záchody??!! A zadarmo??!!“ – ANO, přesně tak. :-) Dokonce mám ráda i práci na zahradě, kterou jsem jako malá nesnášela.

Tapas

Počasí je tady opravdu vtipné. Většinou tak dva týdny prší a pak pár dní svítí sluníčko. A když prší, tak prší tak, že čtvrt hodiny opravdu lije a pak 3 hodiny nic, pak zase liják – naprosto nepředvídatelně. Takže po třetím zmoknutí za den už je Vám to opravdu jedno. A navíc, já mám déšť ráda. Je ovšem velmi zábavné být ve Španělsku, kde je konstantně větší zima než v České republice. A Santiago je prostě nádherné. Mohla bych donekonečna procházet uličky starého města, sedět v parku s knížkou (pokud zrovna neprší), jíst tapas nebo pít luxusní španělskou kávu a pozorovat dění okolo. A i když jsem šla cestou ke katedrále už x krát, pořád cítím ten stejný pocit, jako když jsem tam kráčela podruhé. Navíc je to město se spoustou stylových hospůdek s živou hudbou – ať už keltskou nebo indickou a venkovními koncerty na náměstích před kostely.

Spoludobrovolníci - část z nich

Ze začátku jsem nevěděla co s časem. Přece jen jsem byla zvyklá pracovat 8 hodin denně plus tancování, angličtina, španělština a konstantně jsem nestíhala. A tak musím, i když trochu zahanbeně, přiznat, že jsem se občas trochu nudila. Navíc k těmto poměrně volným dnům ještě přibyly dva dny absolutního volna za týden. Ale člověk si zvykne na všechno, i na šibenici, i na spoustu volného času. Takže jsem ve volných chvílích prozkoumávala Santiago, okolí, učila se španělsky, četla. Navštívila města v okolí a ušla okolo 120 km Camina Portuguese. Naučila jsem se dělat věci pomalu a užívat si daný okamžik. Prostě jsem třeba hodinu seděla v parku, vyhřívala se na sluníčku a koukala na město.  

domácí sangria

A večery trávíme všichni dohromady, dobrovolníci i hosté v hostelu. Občas jdeme ven, občas zůstaneme doma, koukáme na film, hrajeme hry nebo si jen tak povídáme. Opravdu jako na letním táboře. J Jen občas je tu tak hlučno a tolik lidí, že je toho na mě až moc.

Tak to je v kostce můj měsíc v Santiagu. Za dva dny se vydávám do mojí milované oblíbené Finisterry, na konec světa, tentokrát celou cestu pěšky. A poté odjíždím do Monforte de Lemos, kde začíná další část mého dobrovolnictví, tentokrát v domě se zahradou v pidi vesničce…