Must-do in Santiago

Jako první a základní je samozřejmě správné ubytování. Já maličko zaujatě tvrdím, že nejlepší je to v hostelu Meiga Backpackers, je asi 10 min. od katedrály, napůl poutnický a napůl baťůžkářský hostel, což vytváří zajímavou atmosféru. Navíc jsou tam samozřejmě skvělí dobrovolníci a pokud budete mít trochu štěstí, tak bude i večerní grilování, pondělní sledování nové epizody Hra o trůny nebo prostě jen sezení a povídání na zahradě pod stanem u vína. Navíc jsou tam koupelny, které jako by vypadly z Harryho Pottera. A já osobně doporučuju pokoj č. 2, oranžově vymalovaný a nejkrásnější. Noc stojí 10 EUR i se snídaní.
A z hostelu se můžete vydat prozkoumávat město. Nebudu tady psát o návštěvě katedrály a prolézání všech možných i nemožných uliček, to je asi v Santiagu samozřejmost.

Výhled z parku

Když se vydáte z hostelu pořád rovně a projdete celým starým městem až na konec, kde už rovně jít nemůžete a zahnete doprava, přijdete do parku. Myslím, že oficiálně se jmenuje Alameda, ale já mu říkala Dos Marias park a někdo dokonce "the nice park - ten hezký park", což o něm dost vypovídá, protože je opravdu nádherný. A Dos Marias? V parku je sousoší dvou žen, dvou Marií, které v Santiagu skutečně žily někdy v 50. letech a každý den chodily do parku, na sobě šaty a obdivuhodnou vrstvu makeupu, sedávaly na lavičce a skládaly komplimenty všem mužům procházejícím okolo....něco jako: "Mladý muži, tu záři způsobuje Váš oslňující úsměv nebo Vaše pleš?". Z parku je navíc nejkrásnější vyhlídka na katedrálu a uprostřed stojí starý kamenný kostelík.
Až se dost vynadíváte, vemte to zpátky po Rúa do Franco, což je víceméně hlavní ulice v Santiagu. Hned na začátku (nalevo, číslo domu asi 48 nebo 50) si nezapomeňte koupit zmrzlinu, piňa colada je přímou cestou do ráje. A porce jsou dost velké, takže Vám zmrzka vydrží až na náměstí před katedrálou, kde můžete sledovat přímý přenos soutěže o nejoriginálnější poutnickou fotografii. Když už jsme na Rúa do Franco, rozhodně stojí za to se zastavit v Taberna do Bispo (č.p. 37), kde mají luxusní flan (něco jako karamelový puding, ale mnohem lepší) a v restauraci Barbantes (směrem od katedrály nalevo hned na rohu) gambas al ajillo - krevety v česnekové omáčce.

Gambas al ajillo

Pokud nepadnete únavou nebo přejedením a budete chtít vyrazit do víru velkoměsta, rozhodně zamiřte do Casa das Crechas (Vía Sacra 3), což je stylová galicijská hospůdka s téměř každonoční živou hudbou různých žánrů. A nebo možná budete mít to štěstí a zažijete živý koncert přímo na některém z náměstí. Ostatně zas tak velké štěstí to ani být nemusí, protože Španělé nevynechají jedinou příležitost uspořádat oslavu. A kombinace živé muziky na náměstí před historickým kamenným kostelem spolu s teplým večerem a tancujícím davem místních i doputovavších je úžasná.
Až budete mít dost potulování se uličkami historického města a opět zatoužíte po přírodě, rozhodně se vydejte po proudu řeky Río Sarela. 

Dolů okolo kostela San Francisco, doprava okolo rozestavěného univerzitního areálu, přejdete silnici a už jste v parku, kudy řeka protéká. Vydáte se po proudu, parkem a ulicí, která vás dovede až ke kamennému mostku mezi domy, který přejdete a už jste tam. Nejkrásnější místo v okolí Santiaga. Je to v podstatě stejná říčka, u které se přechází most cestou na Finisterru, jen cesta na Finisterru vede bůhví proč po špatné straně břehu. Po pravém břehu řeky vede cestička, kolem eukalypty a říčka si to vesele skáče a vodopáduje po kamení nebo vytváří malé bazénky na koupání pro otužilce. Cestou procházíte starými kamennými opuštěnými domy, prorostlými stromy, které jako by vypadly z Angkor Watu.  Pokud jste tedy následovali moje předchozí rady a vyzkoušeli všechny jídla, asi jste trochu přečerpali rozpočet....a tady roste spousta kopřiv, fenyklu, máty... :-)

Měsíc poté...

Tak už jsem tady měsíc...měsíc, který utekl jako lusknutí prsty, ostatně jako mnoho měsíců před ním.
Když jsem sem přijela a viděla místo, kde budu spát, řekla jsem si, maximálně měsíc, dýl tady nevydržím.

Výhled z okna - západ slunce

Místo, kde spím je totiž ve sklepě, ok je to sklep s velkým oknem, spím na dvou matracích a mám polštář i deku, ale...pořád je to sklep. A teď samozřejmě, nechce se mi odtud. Připadá mi to jako odjezd z letního tábora. Za ten měsíc se tu vystřídalo spoustu lidí na pár dní, pár dobrovolníků na dýl a časté loučení nedělá další loučení o nic jednodušší. Před dvěma dny jsem obrečela odchod Ryana (GB), dobrovolníka, který tu se mnou byl od začátku a který ač o 12 let mladší byl v mnoha věcech chytřejší, zralejší a taaak inspirativní. Stačí napsat jednu větu o Ryanovi, která ho naprosto vystihuje a jejíž autorem je Ricky (další dobrovolník). Ta věta zní: „You can always trust a man who stops to smell the flower. / Vždycky můžeš věřit člověku, který se zastaví, aby přivoněl ke květině.“ A za dva dny odcházím já a ve stejný den Ricky (Argentina)… Ostatní čtyři (směs GB, Irska a Ruska) prozatím zůstávají.

Co se týče práce, průměr je tak dvě hodiny denně – uklízení, praní (teda spíše dávání prádla do pračky), příprava snídaně (která spočívá v tom, že dáte na stůl toastový chleba a marmelády a průběžně doděláváte kafé), žehlení, údržba a práce na zahradě. A všechno mě baví, dokonce i to umývání záchodů - vybavuji si koment: „cože, ty budeš skoro s dvěma vysokýma školama umývat záchody??!! A zadarmo??!!“ – ANO, přesně tak. :-) Dokonce mám ráda i práci na zahradě, kterou jsem jako malá nesnášela.

Tapas

Počasí je tady opravdu vtipné. Většinou tak dva týdny prší a pak pár dní svítí sluníčko. A když prší, tak prší tak, že čtvrt hodiny opravdu lije a pak 3 hodiny nic, pak zase liják – naprosto nepředvídatelně. Takže po třetím zmoknutí za den už je Vám to opravdu jedno. A navíc, já mám déšť ráda. Je ovšem velmi zábavné být ve Španělsku, kde je konstantně větší zima než v České republice. A Santiago je prostě nádherné. Mohla bych donekonečna procházet uličky starého města, sedět v parku s knížkou (pokud zrovna neprší), jíst tapas nebo pít luxusní španělskou kávu a pozorovat dění okolo. A i když jsem šla cestou ke katedrále už x krát, pořád cítím ten stejný pocit, jako když jsem tam kráčela podruhé. Navíc je to město se spoustou stylových hospůdek s živou hudbou – ať už keltskou nebo indickou a venkovními koncerty na náměstích před kostely.

Spoludobrovolníci - část z nich

Ze začátku jsem nevěděla co s časem. Přece jen jsem byla zvyklá pracovat 8 hodin denně plus tancování, angličtina, španělština a konstantně jsem nestíhala. A tak musím, i když trochu zahanbeně, přiznat, že jsem se občas trochu nudila. Navíc k těmto poměrně volným dnům ještě přibyly dva dny absolutního volna za týden. Ale člověk si zvykne na všechno, i na šibenici, i na spoustu volného času. Takže jsem ve volných chvílích prozkoumávala Santiago, okolí, učila se španělsky, četla. Navštívila města v okolí a ušla okolo 120 km Camina Portuguese. Naučila jsem se dělat věci pomalu a užívat si daný okamžik. Prostě jsem třeba hodinu seděla v parku, vyhřívala se na sluníčku a koukala na město.  

domácí sangria

A večery trávíme všichni dohromady, dobrovolníci i hosté v hostelu. Občas jdeme ven, občas zůstaneme doma, koukáme na film, hrajeme hry nebo si jen tak povídáme. Opravdu jako na letním táboře. J Jen občas je tu tak hlučno a tolik lidí, že je toho na mě až moc.

Tak to je v kostce můj měsíc v Santiagu. Za dva dny se vydávám do mojí milované oblíbené Finisterry, na konec světa, tentokrát celou cestu pěšky. A poté odjíždím do Monforte de Lemos, kde začíná další část mého dobrovolnictví, tentokrát v domě se zahradou v pidi vesničce…

Jak jsem šla Camino Portugués II - Pontevedra - Baiona

Další dva a půl dne volna a další pokračování.

1. den
Po ranní šichtě hezky autobusem do Pontevedry, abych začala přesně tam, kde jsem skončila, a to na autobusovém nádraží. Opětné sledování modrých šipek přes hory i přes doly. Po cestě jsem v jedné nejmenované malinké španělské vesničce potkala lidi, kteří vytvářeli mandalu - růženec z okvětních plátků růží. Nádhera...připomnělo mi to tibetské mandaly a pomíjivost života - bylo asi sedm večer, tak jsem přemýšlela, jaká je šance, že mandala přežije do dalšího rána.
Šipky se občas ztratily, pak se zase objevily a tak jsem cestou necestou došla až do Redondely, kde jsem první noc spala. Za 10 EUR jsem pro sebe měla celý pokoj a dokonce postel s povlečením, což je luxus nad luxus. Když jsem se ovšem slečny v albergue ptala na Camino costa, vůbec nevěděla, že něco takového je. Nakonec někde vyštrachala turistický informační leták, který byl....překvapivě...v galicijštině. :-)

2. den
V Redondele se cesta rozdvojuje. Jedna trasa pokračuje vnitrozemím a druhá vede podél pobřeží až do Porta, kde se obě zase spojují. Tak jsem trošku naivně doufala, že na určitém místě budou dvě šipky - jedna vnitrozemní a druhá pobřežní. Druhý den mě čekala cesta do Viga, když jsme se ptala na směr Vigo, bylo mi ukázáno, že Vigo je někde tam za tím kopcem.

Socha sirény ve Vigu

Asi po třičtvrtě hodině následování modrých šipek jsem pochopila, že rozdvojení asi nebude a já pokračuju po vnitrozemské. Vrátila jsem se do Redondely s tím, že prostě pojedu busem a ve Vigu se na cestu zase napojím. Když jsem byla malá, moji rodiče se snažili moji umíněnost trochu redukovat. Asi se jim to podařilo...ale ne tak docela. Protože, když jsem si řekla, že PŮJDU Camino Portugues, tak to znamená, že PŮJDU. Takže jsem nasadila sluchátka, pustila si muziku a hezky šlapala kolem silnice cca 17 km až do Viga, kam jsem dorazila ve dvě hodiny (ano, opět na začátku siesty). Ve Vigu jsem si konečně dala tolik vychvalovanou zmrzlinu dolce de leche a k tomu kopeček šlehačková. Jen tak mezi námi, šlehačková byla o dost lepší. Vigo je největší město Galicie a vůbec je to zvláštní město. Každý velký kruhový objezd je praza (náměstí) s mega sochami. A kruhové objezdy je asi to jediné, co je na tomto městě zajímavé. Já ještě měla to štěstí, že jsem potkala muzeum s výstavou +-90 let starých fotografií, kam byl vstup zdarma.

3. den
A třetí den už mě konečně čekala cesta přímo okolo pobřeží. Což by bylo super, kdybych nebyla tak unavená, že jsem šla jen silou vůle. Což by bylo super, kdybych věděla kudy jít (modrou šipku jsem od Redondely nezahlédla), kde jsem (vesnice ve Španělsku často nemají tabule s názvem na začátku a konci obce), jen jsem věděla, že jdu správným směrem (po pravé ruce byl oceán). Takže moje cesta prostě vedla co nejblíže moře - velmi málo pláž, občas stezka, občas silnice - při své snaze držet se co nejvíc vpravo jsem často zabloudila do průjezdové cesty k něčímu domu. Poté co jsem snědla čokoládu, veškeré ovoce a sladkosti jsem se po dvou hodinách konečně z únavy trochu vychodila. A po další hodině s překvapením zjistila, že moje mapy v telefonu fungují i offline, takže jsem dokonce i věděla, kde jsem. A s obrovskou radostí, protože už jsem měla zhruba půl cesty za sebou a navíc vím, kudy můžu tu druhou půlku jít.

Skoro před cílem, který byl v Baioně, jsem potkala krásnou dlouhou pláž. Zula boty a šla po kotníky v oceánu. Což je po dvaceti ušlých kilometrech prostě táááák nádherný pocit. 

Jak jsem šla Camino Portugués - Santiago - Pontevedra

Prostě jsem tak jednou ráno vstala a při snídani sledovala baťohy poutníků, kteří se vydali do Finisterry. Jak já jim záviděla. Taky chci vzít batoh a někam jít. A proč vlastně nee? Následující dva dny jsem měla volno, tak jsem si řekla, že si pořídím credencial, pojedu někam autobusem a dojdu zpět pěšky. Francouzská cesta moc nepřipadala v úvahu, protože 1) tam v tuto dobu bude spousta lidí a 2) už jsem ji šla a konec zase tak úchvatný nebyl. A díky tomu, že mi bylo doporučeno navštívit Pontevedru, jsem se rozhodla, že místo autobusem se tam prostě vydám pěšky.

1. den

Tak jsem si sbalila svůj camino batoh, nazula svoje camino boty, camino ponožky, camino kalhoty a mikinu, zamávala spoludobrovolníkům a vydala se do víru Camino Portugués. Po cestě jsem se stavila v turistické kanceláři, kde mi paní dala popis cesty (seznam míst, kterými se prochází) spolu s „credencialem“, který credencialem úplně nebyl, ale bylo tam místo na razítka. Doporučila mi koupit si opravdový credencial v Poutnické kanceláři, ale já odmítla vystát si kvůli němu frontu až na ulici.

A tak jsem podle seznamu vyrazila. A všechno šlo dobře až do té doby….než jsem zašlápla šneka. :-( Dávala jsem si svačinu na autobusové zastávce a při balení omylem zašlápla šneka. A v tu chvíli mi hlavou proběhla myšlenka – táááák a odteď už to nebude taková pohodička. A taky že nebyla. Hodinu jsem bloudila po další vesnici.

Než jsem po x radách, vysvětlování a s namalovaným plánem dorazila do správné vesnice a všimla si modré šipky s nápisem Fátima. Něco v mozku se sepnulo a já si uvědomila, co jsem slyšela snad více než pětkrát na jedné přednášce - žluté šipky vedou do Santiaga, modré do Fátimy. 

Ano, já vííím…. A pak už to byla pohodička, prostě jsem šla po modrých šipkách. Než mi upadl knoflík u kalhot. U mých camino kalhot, které jsou mi volné, i když je knoflík zapnutý. Jsem tak šla a zjistila jsem, že mi padají ještě více než obvykle a zjistila jsem, že knoflík je fuč. Tak jsem po 12 km a s kalhotami na půl žerdi dorazila první den do albergue ve Faramello. 

2. den

Znáte to (a nebo možná neznáte), v půl sedmé začíná první balení a šustění, čímž se já probouzím. Asi půl hoďky se převaluju ve spacáku, načež zjistím, že už jsou skoro všichni pryč. Tak jsem se zvedla, šla se umýt, poctivě se namazala opalovacím krémem a jako poslední vyrazila…..do deště. 

Což mi bylo úplně jedno, protože…. byla jsem TAM, znovu na cestě, znovu stejné pocity jako před rokem. Jak já to miluju. A co na tom miluju nejvíc není samotné Santiago (i když je nádherné), ale malé vesničky se stařenkama, které pod paží nesou trávu pro králíky a přece se s Vámi kus cesty vrátí a ukážou Vám správnou cestu, s hospůdkama, kde Vám za euro nalijí dvě deci domácího vína a k tomu dají malou dobrůtku nebo Vám ke kávě donesou horu sušenek a celou konvičku horkého mléka, ať si nalejete, kolik chcete. Mimochodem, nikdy jsem nepila lepší kávu než na caminu ve Španělsku, kde i v té nejzapadlejší vesničce mají super extra mašinku na vaření kafe a umí ho skoro líp než v nejlepších kavárnách v Brně. Nebo setkání s poutníky, s kterými si v albergue při večerním čištění zubů vypovíte svoji veškerou milostnou historii, i když se vidíte poprvé v životě a na konci hovoru řeknete: „Asi se už nikdy neuvidíme, ale já jsem Lucka.“ :-) Všichni jsou milí, usmívají se na Vás a přejí Vám šťastnou cestu, i když jsou unavení, bolí je nohy a kulhají. Takový trošku jiný svět.  Vlastně tak nějak úplně jiný svět… a tak trochu návykový. Večer jsem v albergue potkala Novozélanďanku, která šla Camino Francés, ale tak nějak si uvědomila, že měla málo času sama pro sebe, tak si zajela busem do Porta a šlapala zpátky do Santiaga.

Abych to stihla třetí den do Pontevedry, tak jsem musela ujít 28 km. Pohodička, ne? Prvních 10 km jsem si ani nevšimla, pak jsem si dala přestávku na kafe a jako nová vyrazila na dalších 5 km. Poté oběd, po obědě čokoláda a za dalších 8 km jsme si slíbila další kafe. Jenže za dalších 8 km byla pustina, navíc mi došla voda, tak jsem se za další 3 km konečně doplazila do baru, kde jsem si vypila zaslouženou kávu a došla poslední 3 km. Pokud jste počítali kilometry a nějak Vám to nevychází, tak jen informace, že albergue byl ještě o kilometr dál než začátek města a tedy původně plánované kilometry. Jen pro úplnost druhý den jsem ukončila v Caldas de Reis, kde jsem se osprchovala, vlezla do postele a vytuhla asi v 9 hodin.

3. den

Třetí den jsem měla před sebou asi 24 km. A etapa třetí den byla nejkrásnější, procházela jsem okolo vinic,lesem, pořád okolo řeky, takže všude spousta zeleně, potůčků a krásy.

Byla jsem unavená, bolely mně nohy, ale chtěla jsem dojít do Pontevedry, tak jsem o tom radši moc nepřemýšlela a šlapala a šlapala. Vždycky mě udiví ten velký rozdíl mezi městem a vesničkami, kterými procházím. Ve vesnici Vás všichni zdraví a usmívají se na Vás, sem tam prohodí pár vět, ve městě si Vás nikdo ani nevšimne. Nehledě na to, že já města nemám ráda kvůli tomu, že mám potíže najít cestu. Mimo města prostě jdete, když potkáte rozcestí je tam vždycky šipka a ve městě je tolik ulic a šipky velmi nenápadně umístěné. Pontevedra měla ovšem jednu velkou výhodu a to, že cesta byla "vyznačena" jinak poskládanou dlažbou. Pontevedra je krásné město, možná spíše městečko s historickým centrem, spoustou kostelů (jak tady jinak ve Španělsku :-)). Já tam dorazila přesně ve dvě a když jsem našla turistickou kancelář, zrovna začal nejen déšť, ale i siesta. Takže kancelář do čtyř hodin zavřená. Restaurace naštěstí otevřené byly, tak jsem pokračovala a konečně si dala pořádné jídlo - menu el día se salátem, rybou a kafem a dezertem.

K mé smůle pan číšník bohužel uměl anglicky a zřejmě ji potřeboval procvičit, protože na mou špatnou španělštinu reagoval jeho špatnou angličtinou, na což jsem mu já tvrdohlavě odpovídala svou lámanou španělštinou. Což je možná ta nejlepší varianta, protože mi nedělá problém mluvit (to ze vždycky něco vysoukám), ale mám problém španělštině porozumět. Po obědě prohlídka místních pamětihodností a šupem busem zpátky do Santiaga - cesta zpět trvala 1 hodinu. :-)