Ten dělá to a ten zas tohle...

Zásadní otázka zní: Myslíte, že kdyby všichni lidé na světě v rámci svých schopností a dovedností dělali práci, která je baví, tak by se to celkově nějak poskládalo? A první odpověď, která většinu z vás asi napadne…tak to teda nevím, kdo by chtěl dělat tu moji práci. Přesně tohle mi odpověděl jeden můj bývalý kolega. A světe div se, zanedlouho do našeho týmu přibyl nový člověk, kterého tato práce opravdu bavila. No, tak tohle ještě jde. Přinejmenším to byla práce v teple v kanceláři a ne úplně extrémně rutinní a nudná. Ale koho by bavilo umývat nádobí, zametat silnice, kopat jámy nebo markovat u kasy v supermarketu?

Když jsem byla ve Španělsku v hostelu, tak v našem mikroprostředí to přesně takhle fungovalo. Bylo tam několik druhů činností. A my jsme prostě dělali tu, která nás bavila, a ono to opravdu vyšlo. Nutno podotknout, že se tam nějak vůbec nevyskytovali flákači. Respektive jeden malý, ale ten pracoval na recepci, kde byli napsané směny, takže hladký průběh procesu „dělej práci, kterou chceš“ to neovlivnilo.

Nejkomplexnější prací byl každodenní uklízecí provoz. Ten zahrnoval svlékání postelí, úklid koupelny, zametání a vytírání. Mojí specialitou bylo zametání. Rickyho bavilo umývat koupelny. Ryana a Andyho svlékání postelí a vytírání.

Ale úplně nejvíc mě bavilo žehlení. Žehlit bylo vždycky co. Ložní se pralo každý den a mandl jaksi nebyl k dispozici. Znáte někoho, koho baví žehlení? Já ne, kromě mojí mamky, po které jsem to nejspíš podědila. A tak jsem se stala žehlící průkopnicí. A asi mi to i šlo, protože postupně byla o žehlení bitka. Aneb slovy jednoho spoludobrovolníka – žehlit se dá i s pořádnou kocovinou. Tahle činnost je pro mě prostě meditace. Nemusíte nad ním nijak extrémně přemýšlet, prostě jen žehlíte. Můžete si u toho pustit muziku nebo si zpívat nebo přemýšlet o blbostech a za nějakou dobu se z kopy zmuchlaného čehosi stane voňavý komínek vyžehleného prádla. A vaše myšlenky, které si nejspíš žehlení moc neužívají, se mezitím stihly někam uklidit, a tudíž máte hlavu čistou jako ty vyprané prostěradla. Ale abych se přiznala, ne úplně každé žehlení mě tak uchvacovalo. Po několika pokusech jsem odmítala snažit se vyžehlit elastické prostěradla. Určitě víte jaké. Přesně ty prostěradla, které nejdou ani pověsit tak, aby nebyly úplně zmuchlané a vyžehlit nejdou rozhodně vůbec. Co vyžehlit, oni nejdou ani složit tak, aby z nich nebyla jakási divná neforemná koule. A tohle naopak bavilo Danielle. Chápete to? Danny totiž našla vzorec, podle kterého prostěradla poskládát, a pak už je podle ní jednoduché je žehlit. Musím přiznat, že onen vzorec mi zůstal do konce pobytu utajen, protože ať jsem se snažila skládat, jak jsem chtěla, výsledek byl pořád stejný, a to pokrčené prostěradlo. A tak jsem všechny moje elastické prostěradla s radostí přenechávala jí.

Další práce, kterou jsem si užívala, byla na zahradě. Práce na čerstvém vzduchu, venku a ještě se u toho opálíte – skvělé, ne? Respektive skvělé do té doby než jsem zjistila, že v Santiagu buď lije nebo pořádně svítí slunce. Ideální podmínky pro růst všech možných rostlin a květin. Zejména si toto podnebí užíval plevel. Takže nad vypleněným záhonem se radujete asi tak jeden den. Potom dva dny prší, takže na zahradu nejdete. Třetí den opět svítí sluníčko a záhon vypadá, jako byste se ho nedotkli ani malíčkem.

Ve Španělsku zapadalo slunce asi o dvě hodiny později. A moje tělo se tomu velmi rychle přizpůsobilo a tak jsem nikdy neusnula před půlnocí. S mojí potřebou spánku bylo pro mě opravdu těžké vstát před osmou a nachystat snídani. Což spočívalo jen v uvaření kávy a doplňování potravin. Největším úskalím bylo vstát a sedět v kuchyni a sledovat, jestli je třeba něco doplnit nebo dovařit. No a u toho zpravidla konverzovat. A na tohle všechno byl specialista Ricky. Nejen, že mu nevadil krátký spánek a brzké ranní vstávání. Ale jako správný jihoameričan se v době, kdy jsem já se zacpanýma ušima a podezřením na sociální fobii utíkala do samoty pokoje nebo žehlení, on teprve konverzačně rozehříval.

Tak třeba by se nakonec někdo našel i na to kopání kanálů a práci u kasy.

P.S.: Dneska písnička nebude. Pekařův císař bude určitě přes Vánoce v televizi, tak si písničku užijete tam spolu s příchutí vánočního cukroví.

Nesnídám, nesvačím, nestihnu to, nestačím

Upozornění: tento příspěvek je psán z hlediska svobodné, bezdětné ženy, která bydlí ve velkém městě a má to štěstí, že vydělává více než jen na chleba a na vodu...v neděli si může dovolit i jogurt.

Já teda snídám i svačím, ale...taky usínáte s pocitem, že jste nestihli všechno, co jste chtěli?

Nestíhání je trendem moderní doby. Je to tak trochu in. Kdy jste naposledy potkali někoho, kdo vám řekl, jak všechno co chce, v pohodě udělá a vůbec se nestresuje? Ale je tam ještě jedna záludnost, musíte pečlivě vybírat, co děláte. Protože pokud přiznáte, že trávíte několik hodin denně před televizí nebo na facebooku, tak jste v háji. I nestíhání se totiž musí podávat strategicky, aby všichni věděli, jak důležité nebo aspoň zábavné a originální věci děláte.

Známý feministický obrázek: "Dokážeme to!"
...ale chceme to? Zdroj: sweetlittletips.com

Když jsem si udělala svoje prázdniny a byla nějakou dobu bez zaměstnání a už ani necestovala, přišlo mi zajímavé, že se mě každý ptal, jak ten celý den trávím. "Co tak děláš, když nechodíš do práce, nestaráš se o děti ani o manžela?" A já v mém nestíhacím módu jsem odpovídala: "Ty jo, mám celý den, ale stejně neudělám všechno, co chci." Protože to není tak, že máte více času, ale že můžete dělat více aktivit.

Nová doba přináší nové možnosti. Nazvěme to třeba šamponové dilema. Když přijdete do obchodu, máte tam vyskládaný celý regál šamponů - minimálně deset různých značek a každá značka má šampon na poškozené vlasy, suché vlasy, mastné vlasy, normální vlasy, barvené a barevné vlasy (zvlášť blond, hnědá a rezavá), proti lupům, dále na objem, lesklé vlasy, na rovné vlasy, na kudrnaté vlasy...a vy přesně stojíte před regálem a vlastně ani nevíte, jaké máte vlasy. Jsou hnědé a rovné, potřebovaly by objem. No, ale taky mám poškozené konečky, ale mastné u kořínků...takže suché nebo mastné? A v takových chvílích blahořečíte komunisty, protože byly tři druhy šamponů - kopřivový, březový a žloutkový a člověk nemusel trávit hodiny v drogerii čtením etiket.

A úplně stejné je to v životě... Chci se naučit španělsky, ale zároveň si chci udržet minimálně stejnou úroveň angličtiny. Chci tancovat, ale taky chodit na jógu, no a ještě bych měla přidat nějakou dynamickou aktivitu, takže třeba běhání a plavání. V zimě mám moc ráda saunu, v létě zase kolo. A v kině je tolik zajímavých filmů a v divadlech představení a v knihovnách knížek. A ty filmy se dají dokonce zadarmo stahovat. A ještě je tady rodina, blízcí a přátelé, kterým taky chcete věnovat svůj čas. A tak to dopadá tak, že s vyplazeným jazykem lítáte od jednoho k druhému, protože tohle vás baví, tohle taky a tohle chcete aspoň zkusit, a kruci, ono mě to taky baví. Upozorňuju na uvodní větu. Protože tyto "problémy" se týkají nejspíš výhradně bezdětných žijících ve městě. Ti dětní jsou většinou rádi, když stihnou klasickou pracovní dobu, nějakým způsobem vychovávat děti a nemít doma jak po výbuchu. Před všemi takovými hluboce smekám, protože je to podle mě logistika a časový management té nejvyšší úrovně. No a na vesnicích zase většinou není tolik možností.

O adventu má nestíhání své žně. A mělo by to být přesně naopak, což určitě všichni víte. Takže pokud zrovna stejně jako já sedíte uprostřed rozbordeleného bytu nebo rozpečeného cukroví nebo si jen dopřáváte krátký oddech z pracovní činnosti, dejte si na celých 18 sekund nohy na stůl a zanotujte si spolu s broukem Kvapníkem.

Berlín šesti smysly

Mám pocit, že Německo je nejpodceňovanější zemí Evropy z turistického hlediska. Státy na jihu mají moře a skvělou kuchyni, skandinávské země jsou lákavé, protože je to tam hezké a všechno tam funguje. Na východ se jezdíme podívat, abysme se přesvědčili, jak jim to tam bez SSSR jde a možná i v malé nostalgii po starých časech. Na západě je Francie, kterou asi ani nemusím obhajovat. A když se podívám do našeho blízkého okolí - Slovensko skoro ani není zahraničí a hlavně je to jediná cizí země, jejíž řeči rozumíme bez učení, tedy aspoň někteří. Polsko má bývalé koncentrační tábory a Krakov. Rakousko blízké Alpy a  vyhlášené vídeňské adventní trhy. A co má Německo? Pivo, které máme samozřejmě lepší, knedlíky a klobásy, které si uděláme doma a lidi, kteří jsou studení, všechno musí mít přesně a podle pravidel. Jo, a ještě zavinili 2. světovou válku a v roce 1938 nám ukradli půlku republiky. Takže, je tady nějaký důvod proč tam vlastně jezdit?

Berlínská evangelická katedrála
Foto: P. Hirsch

O samotném Německu a putování v něm jsem už psala tady a teď se zaměřím na hlavní město. Berlín nikdy nebyl v mém seznamu top míst, které chci navštívit. Dokonce ani nebyl v seznamu míst, které chci navštívit poté, až uvidím všechna top místa. Berlín mě zkrátka nikdy nelákal. Až jsem na Svatojakubské cestě potkala Christiane, která v tomto městě žije od narození. Po jejím vyprávění jsem si řekla, že na tom Berlíně možná i něco bude. Tak jsem letos spojila příjemné s příjemným a vydala se ji navštívit a zároveň pobýt pár dnů s Petrem, který zrovna Berlínem procházel. A je pravda, že mě toto město okouzlilo a zapůsobilo na všechny moje smysly.

1.Nos

Tak ten mi pěkně mrzl... Ale převládající vůně Berlína je aroma indické kuchyně, které bylo cítit všude. Občas doplněno vůní kebabových rychloobslužoven a také grilovaných klobás, které byly prodávány ve stáncích na každém druhém rohu.

2. Jazyk

I když vůně je indická, chutí typickou pro toto město je currywurst s glühweinem. Currywurst je klobása nakrájená na kolečka, s kečupem a posypaná kořením kari, která chutná překvapivě dobře. Glühwein je pak svařené víno. Jen trochu pochybuju, že se ke klobáse podává i v létě. Berlín je kosmopolitní město a tak všude najdete restaurace různých světových kuchyní ovšem kromě té domácí, německé. Tak to aspoň zachraňují tyto klobásové stánky, abyste si mohli udělat čárku, že jste ochutnali tradiční místní pochutiny.

East side gallery - zbytek Zdi s malůvkami
Foto: P. Hirsch

3. Oči

Oči je třeba mít v Berlíně opravdu na šťopkách. Nejen kvůli tomu, že je opravdu na co se dívat. Památky a zajímavé budovy jsou tam na každém kroku. Ať už ty historické a krásně opravené, tak i tři moderní mrakodrapy nebo známá televizní věž, která na vás vykukuje, kdekoliv jste. Jen se při tom všem kroucení krkem a obdivování nesmíte zapomenout dívat se i před sebe. Protože pokud jsme z Česka zvyklí, že jakmile si stoupneme k přechodu, auta začnou brzdit, tak toto se vám v Berlíně opravdu nestane. Oni tam bohužel nejsou ani ty přechody. Teda je tam nějaký ohraničený pruh, který tak vypadá, ale zjevně jím není. Protože auta tam rozhodně nebrzdí, aby jste mohli v klidu přejít. Do toho ještě všudypřítomné cyklistické stezky vedoucí po chodnících. Takže při delším zakoukání se do okolí se vám může lehce stát, že se s nějakým kolem potkáte až nebezpečně blízko. Měli jsme to štěstí, že jsme v Berlíně pobývali zrovna při 25. výročí pádu Berlínské zdi. Její připomínkou byli rozestavěné bílé balónky na stojanech v místech, kde Zeď stála, které ve tmě svítily. A tak mým největším zážitkem bylo "bourání Zdi" 9. listopadu, kdy byly balónky spolu s přivázanými papírky se vzkazy jeden za druhým vypouštěny do nebe za doprovodu davového "aaach", "jeeee" a "oooooch".

4. Uši 

 Pokud nemáte rádi němčinu, tak rozhodně jeďte do Berlína. Tu tam totiž skoro neuslyšíte. Leda tak při hlášení v metru. Naopak si vaše uši hodně užijí angličtiny, španělštiny a částečně i polštiny.

5. Kůže

Kůže cítila hlavně zimu. Což není chybou tohoto města. Vyhřívané ulice bohužel nejsou v nabídce. Listopad je holt listopad. Když chcete ochutnat z Berlína co nejvíce, tak to prostě jinak nejde. A on za to opravdu stojí. Na druhou stranu se aspoň našel důvod proč zalézt do některé z všudypřítomných stylových kaváren.

6. smysl

Nebe nad Berlínem
Foto: P. Hirsch

Cestovní ruch hlavního města Německa hodně žije z Berlínské zdi. Dokonce si tam můžete koupit kamínek s certifikátem pravosti, který dokazuje, že opravdu pochází ze Zdi. Její připomínka, ještě zesílená výročím a oslavami, byla trochu mrazivá. Uvědomíte si, že svoboda, kterou považujeme za samozřejmost, zase tak samozřejmá není. Příběhy Zdi ukazují kolik lidí kvůli ní riskovalo život, o který při snaze o útěk často přišli. Stejná situace byla i u nás, ale asi málokdo se dostal k hranicím tak blízko, aby na vlastní oči viděl ostnaté dráty a uhrabané "mrtvé" zóny mezi ploty. Kdežto v Berlíně lidé žili ve stínu Zdi, která doslova rozdělila spoustu rodin i přátel. Po čase jim už vlastně ani nepřišlo divné, že tam je. Prostě to tak bylo. Ale buďme rádi, že už je to jen vzpomínkou. V současném Berlíně se svými širokými bulváry a kavárnami se stolky a židlemi na ulicích se cítíte volně a svobodně. A na trzích, které potkáte v každé čtvrti, si můžete vybrat z dvaceti druhů brambor, spousty sýrů, pomazánek i různě ochucených tvarohů nebo designových naušnic a přívěsků vyrobených ze starých příborů. Má sice 3,5 mil. obyvatel, ale nepoznáte to ani na hustotě lidí na ulicích (tedy pokud se zrovna nevypouští balónky na oslavu pádu Zdi) ani jsem nikde nezahlédla velké panelákové sídliště. Jo, a věděli jste, že v Berlíně taky jezdí dvoupatrové autobusy?

Camino Muxía a Fisterra

Na putování do Muxíe a Fisterry/Finisterry jsem si vybrala poslední 4 dny svého pobytu v Santiagu, po dvoutýdenním dešti se nebe vyjasnilo, sluníčko svítilo naplno a teplota stoupla na 29 stupňů...ideální putovací počasí, zvlášť ve Španělsku.

První den, první etapa v délce 21 km. Poslední procházka mou oblíbenou trasou okolo říčky Río Sarela, jedna zastávka na kafe, jeden velký a pár malých kopců a byla jsem v Negreiře.

Finisterra - konec světa

Druhý den začalo alberguové šramocení a šustění v rekordním čase o půl šesté a tak jsem i já vyrážela nezvykle brzo v sedm. Čekala mě etapa dlouhá 33,4 km, které jsem se dopředu děsila, protože jsem v životě takovou trasu neušla. Aspoň, co má paměť sahá. Ale bylo mi řečeno: "Ujdeš to a užiješ si to!". Tak jsem to, jako správná poslušná holka, ušla a užila si to. Druhá etapa je opravdu krásná, vede narozdíl od předchozí, která je celá po sluníčku, skoro pořád lesem, trošku nahoru a trošku dolů, s moc hezkými výhledy. Ne, že bych všechny ty kilometry ušla bez mrknutí oka, ale ujít se to dalo a dokonce i užít se to taky dalo. Jen když jsem přišla do albergue v Olveiroa, dala jsem si sprchu, lehla si do postele a jala se psát zápis dnešního dne do deníku. A jediné co jsem byla schopná napsat bylo: "Dnes je pátek 13. Ušla jsem 34 km. Asi nejvíc v životě." a pak už jsem měla jen sílu ležet a ležet...a ležet.

Třetí den už mě čekala Muxía a dalších 33 km. Když jsem se ráno vzbudila, albergue už byl vylidněný a všichni na cestě. Ale sotva jsem vyšla ze dveří, potkala jsem jednoho Holanďana s nezapamatovatelným jménem, který dle jeho slov "chytl ten camino virus" a tak si každý rok vezme dovolenou a jde vyzkoušet zase další trasu do Santiaga. Prvních osm kilometrů to šlo, protože jsme si povídali. Pak jsme si dali pořádnou snídani a tak mi vydržela energie na dalších pět kilometrů. Poté jsme se rozdělili, protože on mířil do Finisterry a tak jsem zůstala sama se svým bolavým kolenem a puchýři. Optimismus mě pomalu opouštěl, zato sebelítostivé chudáčkovství se mě drželo zuby nehty. Tak jsem vyměnila pohorky za sandály a boty hodila na batoh, čímž mi ztěžkl asi o pět kilo....minimálně to tak vypadalo. Následně bych mohla aspirovat na účast na mistrovství světa ve vyhazování kamínků ze sandálu za chůze. Protože než abych si pokaždé sundala batoh - sedla si - sundala botu - vyklepala ji - zjistila, že jsem si sedla skoro do mraveniště - vyskočila obutá/neobutá - poskakováním ze sebe setřásla mravence - obula si botu - oprášila batoh od mravenců - dala ho na záda a za pět kroků zjistila, že se do mé boty nastěhoval další kamínek, radši jsem pilovala techniku vyhazování nežádoucích předmětů ze sandálu za chůze.

Moře na obzoru

Až jsem se konečně doploužila až k moři. Pohled na moře mi vždycky dodá energii, ale tentokrát to nějak nefungovalo. A tak jsem zkusila další vzpružovač - čokoládu. Jak jsem tam tak seděla na batohu u silnice, koukala na moře a v ruce čokoládu, musel na mě být asi žalostný pohled. Tak jsem dožvýkala čokoládu, hodila na záda batoh a s utkvělou myšlenkou, že za dvě hodiny už si budu osprchovaná pochutnávat na nějaké skvělé večeři, jsem pokračovala dál. A přesně za dvě hodiny.....jsem na náměstí v Muxíi práskla batohem o zem a vzteky a bezmocí se rozbrečela. Byla jsem unavená, bylo mi vedro, měla jsem puchýře, bolely mě nohy, měla jsem žízeň, měla jsem hlad, chtělo se mi na záchod a už přes dvacet minut jsem hledala ten zatracený albergue, který tady sakra musí někde blízko být.

Západ slunce v Muxíi

A právě v takovýchto chvílích vždycky přicházejí andělé. Teda oni jsou to normální lidé, ale přijdou k vám, zeptají se, jestli můžou pomoct a za ruku vás dovedou k tomu vašemu albergu. Kdysi jsem prohlásila, že nejtěžší rozhodnutí na caminu, je vypnout sprchu. Nevím, co ve Španělsku do té vody přidávají, ale já se po ní vždycky cítila, jak kdybych se znovu narodila. Znovuzrozená a se zalepenýma nohama jsem se vydala pro certifikát, že jsem opravdu přišla do Muxíe, když už mě to stálo tolik úsilí a za chvilku už jsem seděla nad tou nejskvělejší rybí polévkou a kopcem naprosto luxusních grilovaných ryb. Ono se při putování zdá všechno jídlo lepší než obvykle, ale toto bylo opravdu delikátní. Nakonec jsem se ještě zasnila u západu slunce a šla do postele.
A poslední den už mě čekal jen konec světa - Finisterra. Ale než jsem se tam dostala, musela jsem se prokousat 29 kilometry. Ze všeho nejdřív jsem doplnila zásoby čokolády a vydala se na cestu. Finisterra je moje snad nejoblíbenější místo na světě a já se neskutečně těšila, až tam dojdu. Jen toho na mě už prostě bylo moc. Nejkouzelnější okamžik cesty byl, když  ke mně při odpočinku u cesty přišel nějaký Korejec. Poté co si ověřil, že jsem v pohodě, se zeptal odkud jsem. Když se dozvěděl že z Česka, vyhrkl Smetana a začal mi notovat moji oblíbenou Vltavu. Čímž zaručeně vykouzlil můj úsměv. A tak když už jsem se usmívala, mohla jsem vyrazit i dál. Vyhrabala jsem svoji mp3 a pustila si nejen Vltavu, ale hlavně ty nejrychlejší a nejenergičtější písničky, aby mě trochu popohnaly v cestě. Došla jsem do jediného baru na půli cesty, dala si kafé, džus a magnum a pokračovala. Dva kilometry za barem došly písničky.

Odpočinek na půli cesty

Za dalších pět kilometrů došla čokoláda. Ale to už bylo cílové místo nadohled. A po další hodině chůze...bylo pořád nadohled. Děsně deprimující. Už jsem se radši ani nedívala na hodinky. Ani jsem neměla sílu nadávat a tělo se tak nějak samospádem posunovalo dopředu. Levá, pravá, levá, pravá...až jsem konečně došla do cíle. Shodila jsem batoh a "utíkala" do sprchy, ale živou vodu už asi vycabral někdo jiný. Po sprše jsem sice byla čistá, ale pořád stejně unavená. Tak jsem aspoň objevila jednu maličkou zapadlou restauraci v centru s asi 70-ti letou extrémně ukecanou šéfkuchařkou v domácí zástěře, kde jsem byla jediným hostem. Přesně ve stylu, čím zapadlejší hospůdka, tím to jídlo musí být lepší, protože jinak by se na takovém místě neudržela. A byla přede mnou největší výzva večera - to když mi uprostřed paelly trůnil celý krab. Sice uvařený samozřejmě, ale celý. Brrrr. Kromě toho že vypadal nechutně, tak jsem vůbec nevěděla, jak se taková věc jí. Druhou výzvu večera, a to cestu na asi 3 km vzdálený maják, kde je ten opravdový konec světa s nádherným západem slunce, jsem zavrhla hned na začátku, a odbelhala se do postele.
Naštěstí maják mi do druhého dne neuplaval, tak jsem ho v sandálech (konečně sandály a asfaltka!!!) šla pozdravit. Když tam tak sedíte a koukáte na širý oceán, připadáte si náhle tááákhle malincí, pokorní a zároveň v sobě cítíte naprostý klid. Úplně chápu všechny, kteří došli až sem a rozhodli se zůstat - rok, dva nebo i navždy. Ještě jsem se prošla po pláži, udělala rozlučkový ceremoniál botkám a vydala se na autobus zpět. 

Poslední odpočinek

A po cestě na autobus jsem potkala odhadem asi 65-ti letou paní.. Na můj dotaz, odkud dnes vyrazila, odpověděla, že z Olveiroy.
"Ale to je 34 kilometrů...!!!!".
"Jo,jo...".
"No, ale jsou teprve tři hodiny odpoledne!!!"
"Hmmm, vyšla jsem v sedm."
"Ale to je 34 kilometrů...?!!!"
Tak asi tak je to s tím mým putováním. Jeden den si myslíte, že jste podali svůj životní výkon, a druhý den potkáte někoho, kdo je dvakrát starší, chodí téměř dvakrát rychleji a k tomu ještě nevypadá vůbec unaveně..

Ranní ptáče dál doskáče...

...ale dřív u toho pojde, chce se mi dodat.

Být ranním ptáčetem je můj aktuální sen. Dlouhodobě aktuální. Asi od té doby, co jsem zjistila, že odejít ve tři hodiny z práce je úžasné. Jenže, abych mohla odejít ve tři hodiny z práce, musím do té práce přijít něco málo po šesté, podle toho, kolik hodin musím aktuálně odpracovat.

Kdysi to nebyl jen sen, já tím ptáčetem opravdu byla. Do školy jsem pravidelně vstávala v 6:30 a jeden den v týdnu ještě o hodinu dřív, protože jsem chodila plavat.  Teď se mi tomu ani nechce věřit. Myslela jsem si o sobě, že jsem skřivan. V deset už jsem začínala zívat a o půl sedmé byla zase jako rybička. Myslím, že se to pokazilo někdy na výšce, kdy má účast ve škole byla často nepovinná a k tomu se každé ráno začínalo jinak. Potom přišla práce s klouzavou pracovní dobou a už jsem se klouzala. Nástup byl nejpozději v devět a já s téměř každodenní pravidelností na těch devět chodila. Čas od času jsem se hecla. Od té doby už o sobě neprohlašuju, že jsem skřivan. Jsem prostě spáč, protože v deset hodin večer už hledám postel a v devět ráno se mi z ní ještě nechce vylézt. Skoro jsem akceptovala, že mám prostě vyšší potřebu spánku než obyčejní lidé. Píšu skoro, protože se s tím stále nechci smířit. Tolik bych chtěla ráno vstát třeba v sedm a mít tak dlouhý den. Ráno si zacvičit jógu nebo jít běhat nebo plavat nebo si jen dát dlouhatánskou snídani. Možná máte podobnou touhu, tak se ráda podělím o fígly, které jsem vyzvěděla od svých známých, internetu a z časopisů a opravdu všechny poctivě vyzkoušela.

1. budík daleko - úplně první a nejznámější rada. Dejte si budík co nejdále od postele a při zazvonění vyskočte, zaklapněte ho a do postele už se za žádnou cenu nevracejte. Což o to, dát si budík, respektive mobil daleko od postele, není problém. Jen můj mobil měl takovou specialitu, že 20 sekund hrála budíková hudba a potom se opět na deset minut odmlčel. Z vlastní ohleduplnosti jsem si vybrala pomalou hudbu, která prvních pět sekund vůbec nejde slyšet, dalších deset sekund slyšíte jen jemný klavír a než se stihne rozjet, tak budík ztichne. Já se za těch dvacet sekund ani nevyhrabala z postele. Tím pádem jsem těchhle desetiminutovek střídavého probouzení a usínání zvládla několik. Nejspíš proto, že vedle mě zrovna neležel nikdo, kdo by mě za buzení každých deset minut umlátil polštářem.

2. dynamická budíková hudba - když mě z postele nedostane pomalá a relaxační hudba, musíme nasadit tvrdší kalibr. Budící mobil daleko od postele zůstal. Vybrala jsem si rychlovku, která mě měla ráno naladit tak, že s radostí tanečním krokem vyskočím z postele. A pro tuto čestnou úlohu byla vybrána následující hitovka z 90. let. Jen pro jistotu uvádím, že video je trošku "vhodné k vysílání po 22. hodině". 

No, nevyskočí po těchto slovech každá žena radostně z postele? (Pozn. pro anglicky nemluvící: text znamená "Ty jsi taaaaak sexyyyy!!!") Já teda ne. Jediným účinkem bylo každodesetiminutové leknutí a to, že jsem danou píšničku začala po pár ránech upřímně nesnášet.

3. snídaňová odměna - tak tento bod mi poradil kamarád. Přesně ve stylu, čím dřív vstáváš, tím lepší snídani si udělej, aby ses měla na co těšit. Jen u mě to narazilo na malý problém. A to, že čím dřív vstávám, tím menší mám chuť na jídlo. Když vstávám v devět, tak je to pohoda. Ale v šest musím ještě tak hodinu počkat, abych do sebe něco dostala. A vstávat dřív, abych si teda za hodinu mohla dát tu skvělou snídani? Tak to fakt nee.

4. ranní těšení - tentokrát rada z internetu a rozšíření předchozího bodu. Prostě si na ráno naplánovat něco, na co se budete už večer těšit - ať už se jedná o snídani, cvičení, psaní, čtení, meditování, prostě cokoliv. Je pravda, že večer vypadá ranní plavání jako naprosto úžasná věc. Ona je to úžasná věc i v okamžiku, kdy už máte uplavaných pár bazénů. Jenže ráno moudřejší večera a ranní realizace, tj. vstání z vyhřátého pelíšku a vlezení do studené vody už tak lákavá není. Největší problém je, že ráno mě prostě nejvíce láká.....delší spánek, což k brzkému vstávání opravdu nepomáhá.

5. vlastní biorytmus - taky se vám stává, že se ráno vzbudíte ještě před budíkem, ale jakmile zazvoní a je čas vstávat, tak se vám chce najednou strašně spát? Mně celkem pravidelně. A tak jsem si řekla, že moje tělo přece ví, kdy je vyspané a nebudu ho k ničemu nutit. Budík jsem si tedy nařídila na nejzazší možnou dobu a řekla si, že vstanu, až se probudím. A ono to kupodivu fungovalo, opravdu se mi dařilo vstávat třeba hodinu před budíkem...asi tak týden.

6. pes nebo dítě místo budíku - poslední rada a poslední naděje. Pořiď si dítě nebo psa, ti tě z postele zaručeně vykopou. A je pravda, že když jsem měla psa, vstávala jsem brzo. I když byl zlatíčko, a nikdy mě ráno nebudil s tím, že chce jít vyvenčit. Spíš to byla povinnost převlečená za psa. Ráno ještě před prací jsem ho musela dát do školy a po práci si ho zase vyzvednout. A ve škole mohl být tak do pěti. Takže abych stihla ranní venčení, odvoz do školy, svoji pracovní dobu a vyzvednutí ze školy, tak jsem musela opravdu vstávat brzo. No a pořizovat si dítě jako dlouhodobý budík mi zase úplně košer nepřijde...

Tak co? Máte nějaké další tipy, které můžu vyzkoušet?

Paní nebo k mání?

Poslední dobou, tedy už je to pár let, jsem dospěla do věku, kdy už bych mohla být paní. Spíše tedy vzhledem než věkem, občanku už po mě v hospodách holt nechtějí. A baví mě ty pohledy a hádání, případně ptaní jestli paní nebo slečna s doslovem "abych neurazil/a". Jako kdybych vypadala, že je umlátím kabelkou, když to neřeknou správně. Nedávno to jeden prodavač vyřešil velmi kulantně a oslovil mě mladá dámo. Vůbec jim to nezávidím. Když osloví paní, tak to může vypadat, že daná žena vypadá staře. Asi proto ještě pro jistotu dodají mladá paní, a to radši všem ženám v libovolném věku. Pokud zase označí za slečnu, mohou se dočkat osočení, jestli to jako vypadá, že ji nikdo nechce.

Ve filmech pro pamětníky se slečnovalo
a panídoktorovávalo fest.

Zajímavé je, že po získání titulu na slečnu ztrácíte nárok. Automaticky jste paní - paní doktorka, paní inženýrka a tak. Z toho by tedy vyplývalo, že oslovení paní s sebou přináší větší vážnost. A v dřívějších dobách měla vdaná žena opravdu vyšší sociální status než svobodná. Asi před dvěma lety jsem byla v Praze na Vyšehradě a zabloudila i na slavný hřbitov. Trochu mě pobavilo, trochu udivilo, co jsem četla na náhrobcích. U mužů tam totiž byly vyjmenovány všechny funkce a tituly, ženy byly až na výjimky "jen" poslušné a oddané manželky. Nechci, aby to vyznělo špatně. Myslím, že vytváření domácího zázemí dětem a manželovi se vyrovná leckterému titulu i funkci. Jen bylo zjevné, jak se postavení ženy odvozovalo od postavení muže. Když holt některá nebyla oddaná manželka, tak měla smůlu. Ale pak mě napadlo, že to třeba bylo úplně naopak. Možná to bylo napsané ve stylu "za vším hledej ženu" a je třeba, aby i na hrobu bylo jasně napsáno, komu vděčíme za úspěch slavného stavitele nebo doktora.
Ale když už jsme se dostali k titulům. Na jejich používání si tady také dost potrpíme. Dáváme si je na zvonky, na schránky a dokonce i na náhrobní kámen. Pracovala jsem v akademickém prostředí a tam se na užívání titulů důsledně dbalo. Vrcholem pro mě byla věta na jedné schůzce: "Pane magistře prosím podejte panu magistrovi židli." Rozlušit kdo má komu podat židli ještě nebylo to nejsložitější. Oslovuje se totiž nejvyšším titulem a občas to rozklíčovat chce vysokou školu titulovou. A tu já nemám, tak jsem pro jistotu pořád tvrdohlavě psala emaily začínající jako "dobrý den" místo "vážený pane inženýre". Navíc mně toto oslovení vždycky vytvořilo úsměv na tváři. Mám v životě spoustu rolí, kterými bych se označila, ale jako "vážená paní inženýrka" se zrovna necítím.
A tak si vždycky vzpomenu na jednu scénu z Básníků, kdy Štěpán přijde na oběd k rodičům své vyvolené.
Tatínek: „A představte si, pane Šafránku…“
Maminka: „Pan Šafránek je doktor, tatínku!“
Tatínek: „No, Šafránek je snad taky, ne?“
P.S.: Pokud vás to zajímá, tak podle našeho etiketového guru Ladislava Špačka oslovujeme všechny ženy paní. Oslovení slečna použijeme pouze u velmi mladé ženy nebo u té, která si ho přeje, tj. představí se jako slečna, případně vás opraví.

Španělština ve Španělsku

Jasně, že když jsem jela poprvé do Španělska, tak jsem věděla jakým jazykem se tam mluví. Samozřejmě španělsky. Jen mi bylo řečeno, že se tam v pohodě domluvím anglicky. Tak jsem se naučila pár cestovních slovíček jako ano, ne, dobrý den, děkuji a nashledanou, abych nebyla úplně za lopatu a směle vyrazila.

Už cesta do prvního albergue - hostelu (ano, tohle slovo jsem taky uměla) mi měla napovědět, že s angličtinou to tak žhavé nebude. Trochu jsem bloudila a tak jsem se ptala na cestu. Všichni byli hrozně ochotní a chtěli pomoct, bohužel neuměli ani slovo anglicky a já ani slovo španělsky. Když jsem konečně dorazila do hostelu, pán na recepci se na mě podíval a zeptal se "Espaňol?" a já zakroutila hlavou a řekla "No". Poté se zeptal "English?", tak jsem vítězoslavně kývla hlavou a řekla "Yes". Načež se na mě pán podíval a začal zřetelně slabikovat "DOR-MIR?". Přesně ve stylu, když neumíš španělsky, budu mluvit zřetelně a pomalu a třeba budeš něčemu rozumět. No...nerozuměla. Díky bohu měl pán v zásobě nějaké cedulky v angličitně, tak mi je postupně i s pantomimou ukazoval a nakonec jsme se nějak domluvili.

A na další cestě to šlo podobně. Naštěstí, i když se Španělé moc nechtějí učit sami, tak rádi učí ostatní a opravdu se snaží, abyste jim porozuměli. Takže mluví pomalu, zřetelně a k tomu ukazují. Něco jsem se naučila od spolupoutníků a v podstatě těch pár slovíček, co potřebujete, na cestě nějak posbíráte. Když byla nouze, vzpomněla jsem si, že španělština je hodně podobná francouzštině. Tak jsem zavzpomínala na hodiny francouzštiny a použila francouzské slovíčko se španělským přízvukem. S výše zmíněným dormir-spát to ještě šlo. Slovo manger-jíst taky ještě klaplo. Španělsky jíst je sice comer, ale to jsem nevěděla, a manger fungovalo (zřejmě díky pantomimě), tak jsem ho vesele používala dál. Ale u petit déjeneur-snídaně, vysloveno s mým španělským přízvukem petit dechenér jsem skončila úplně. Španělsky se totiž snídaně řekne desayuno. No a když byla nouze úplně největší, zkusila jsem anglické slovíčko se španělským přízvukem. A pokud ani tohle nepomohlo, tak už mi na domluvu zbyly jen ruce a nohy.

Cerveza, tapas y olives - jídlo a pití
jsem uměla nejrychleji

Při mé druhé návštěvě Španělska jsem už byla poučena a španělštinu jsem si nastudovala trochu více. Na filozofickou debatu to nebylo, ale jak se jmenuju, odkud jsem a co dělám jsem říct uměla. S rozuměním to bylo horší, takže se na cestu jsem se ptala aspoň tří lidí, každému rozuměla něco a nějak si to dohromady poskládala. Nezřídka se stalo, že když dotazovaný viděl můj nechápavý obličej, radši mě vzal za ruku a dovedl až skoro na místo.

Jedním z cílů mého pobytu bylo konečně se naučit španělsky, ale hostel, ve kterém jsem pracovala, byl pravděpodobně snad téměř jediný španělský hostel, kde všichni uměli anglicky. A tak jsem aspoň pilně studovala. Protože mimo ochranné hradby hostelu jsem s angličtinou neuspěla.

Když jsem asi po dvou týdnech šla do restaurace, tak se mě číšnice (zřejmě na základě mého španělského přízvuku) zeptala, jestli chci jídelní lístek v angličtině nebo španělštině. Hrdě jsem odpověděla, že ve španělštině. Objednat si jídlo přece zvládnu. Po zjištění, že z jídeláku rozumím pouze pulpo-chobotnice, gambas-krevety a pescados-ryby obecně, jsem pokorně požádala o anglický lístek. Načež mi bylo doneseno menu v angličtině a já si uvědomila, že by klidně mohlo být v češtině a stejně bych netušila, co mi přinesou na talíř, když si objednám palometu, serviolu nebo smuhu.
Při putování a za hranicemi Santiaga jsem to s angličtinou ani nezkoušela. Rovnou jsem se přeladila na španělštinu. A to až tak, že když jsem v jedné restauraci potkala číšníka, který na mě mluvil anglicky, jela jsem dál a odpovídala mu španělsky. Ne úmysllně, prostě jsem jen byla ve španělském módu. V Santiagu jsem řeč volila podle stupně problému, nakoupit a objednat jsem zvládla ve španělštině, ale při řešení něčeho složitějšího, jsem zkoušela angličtinu. Bohužel často bez úspěchu a tak mým největším španělštinovým triumfem bylo vysvětlení prodejci mobilních telefonů, že se mi mobil nechce připojit k síti a jestli by se pokusil to opravit. A zvládla jsem to. Ono totiž, když oba chtějí, tak se vždycky nějak domluví.